Zčásti pravdivou, zčásti smyšlenou hudebně-obrazivou etudu ze života slavného skladatele uvedlo v listopadové premiéře Divadlo Husa na provázku.

Hudba Miloše Štědroně a text Milana Uhdeho se spojily v sourodý celek, který v režii a úpravě Vladimíra Morávka divákem místy až otřese: silou výpovědi i neustálým vrstvením děje a autorských odkazů, kterých je v inscenaci více, než by se zpočátku chtělo přijmout. Oslavná óda na Janáčka byla rozbita a na jevišti zůstal osamělý stařec, jehož zapovězené city se derou skrze halasné obrazy na povrch.

Dynamické tempo inscenace rozčlenil dramatik Uhde do šesti částí, jimiž Janáček prostupuje od dětství k závěru života. Ve snaze vyhnout se omílanému životopisnému útvaru tak vznikl poutavý příběh citující milostné románky geniálního, avšak ve vztahu k ženám neotesaného skladatele. Šest epizod, šest osudových žen. A hořkost lásky. To je zastřešující téma umělcova života i jeho hudby, z tohoto úhlu pohledu Janáčka Provázkovští nahlíží.

Třikrát Janáček

Janáčka mladého, dospělého i zesnulého ztvárňují Martin Donutil, Martin Havelka a Jožka Králík. Z trojice herců dostává nejvíce prostoru právě Havelka, který prochází obdivuhodnou vnitřní proměnou. Doluje ze sebe zlost a tužby, opovrhuje láskou, aby krátce nato pookřál a začal o přízeň své milé s rozepnutým poklopcem servilně žebrat. Je to právě závěrečná scéna Janáčka s Kamilou Stösslovou, která patří k nejpodmanivějším. Starý a zesláblý Janáček procitá z iluze věčného mládí, o němž ho přesvědčují kritiky, a miluje ženu o téměř čtyřicet let mladší. Miluje, aby jej láska k ní nakonec zahubila.

S přihlédnutím k úvodu hry, kdy je Janáčkovi jedenáct, si inscenátoři pohrávají se zajímavým kontrastem. Na počátku stojí chlapec plný vzdoru a svoji plachost z milostného poprvé přebíjí arogancí a suverénním vystupováním. V závěru příběhu je to vážně nemocný čtyřiasedmdesátník. O svoji milou se bojí víc než o sebe a úpěnlivě škemrá o polibek.

Uhrančivým zpěvem završuje etudu Janáčkovy smrti Eva Vrbková. Stávající představitelka Eržiky v obnoveném nastudování Balady pro banditu divákům připomíná, že je to už šestatřicet let, kdy měl tento legendární titul Milana Uhdeho a Miloše Štědroně na Provázku premiéru. Těžko ale hledat mezi oběma inscenacemi výraznější paralelu. Na to je Morávkova režie uzamykající Janáčka do roztříštěného světa snů, vzpomínek a symbolických odkazů až příliš zběsilá.

Možná by se místy chtělo divákovi zamyslet, nadechnout a přemýšlet o vyřčeném, avšak temporytmus inscenace je tolik naléhavý a překotný stejně jako Janáčkova hudba, stejně jako skladatelův život. A to Morávkův režijní rukopis s citem vystihuje. Do detailu vykresluje protipóly skladatelovy povahy: lásku a nenávist, genialitu a neotesanost, něhu udušenou kdesi v hrůzném prožitku dětství.

Symboly a sny

Důležitou roli v příběhu zaujímá Paní Smrt. V podání tajemné Gabriely Vermelho všudypřítomně prostupuje dějem, hraje na housle a zpívá. Teskně podbarvený tón jejího hlasu sled událostí na okamžik zastaví, aby se za několik vteřin znovu vrstvila hudba přes příběh, výseče Janáčkova života přes sny a z této mozaiky opakovaně vyvstávaly nové komentáře tří přihlížejících postav.

Ty zosobňují teoretiky přemítající nad janáčkovským odkazem. Zazní připomínky typu: Takto by Janáček přece nemluvil! nebo Uhde vytvořil text hodný pro bulvár. Tyto glosy dění na scéně nabourávají, ovšem až příliš přímočaře. Snad mají předjímat reakci většinového diváka a „pojistit“ výsledné vyznění autorského záměru, ve výsledku však nesouzní ani s režijním přístupem Vladimíra Morávka ani s hravě laškovnými hudebními posuny Miloše Štědroně.

Surreálný ráz do příběhu vnáší scénografie Ladislava Vlny. Plastiky nahých žen umocňují syrovost obrazů, zatímco jevištnímu prostoru dominuje okřídlený Pegas. Zavěšený hlavou dolů přihlíží postmoderní apoteóze. Symbol fantazie byl převrácen a skladatelova (nesmrtelná?) duše vysoukána z těla ven.

Inscenace Leoš aneb Tvá nejvěrnější je výjimečným autorským počinem, za nímž stojí silné tvůrčí osobnosti Uhde­Štědroň­Morávek. Dramatik Milan Uhde v tomto netradičním opusu předkládá jednu ze svých nejlepších her, muzikolog a skladatel Miloš Štědroň zúročuje dokonalou znalost Janáčkova díla. V propojení s talentovaným souborem Provázku inscenátoři vykřesali hudebně-dramatický novotvar poutavou a mírně skandalizující zkratku, jež ukazuje Leoše Janáčka zranitelného, chybujícího, vzpírajícího se všem a nejvíc sobě.

(Psáno z premiéry 11. listopadu 2011).