Dlouhé čekání před zavřenými dveřmi symbolizujícími pomyslné „cokoliv" lze vyplnit různě: spánkem, vemlouváním se druhým, masturbací nad Husákovou podobiznou. A je úplně jedno, kdo se právě věnuje čemu, protože všichni jsou součástí jakéhosi panoptika. Panoptika, v němž se dohlíží i trestá.

Období československé normalizace se stalo námětem druhé inscenace autorského cyklu Jana Mikuláška, Dory Viceníkové a Petra Štědroně. Pod názvem Šedá sedmdesátá ji v brněnské premiéře uvedlo pražské Divadlo Na Zábradlí. Bylo to uvedení výjimečné přinejmenším v tom, že se tímto hostováním vrátil tento tvůrčí tým na svou někdejší domovskou scénu Reduty. Právě zde trio Mikulášek-Viceníková-Štědroň sérii titulů s hořkotrpkou příchutí československé historie v dubnu 2013 otevřeli.

I když se tedy srovnávání Šedých sedmdesátých s přecházejícími, Zlatými šedesátými, nabízí, nemá opodstatnění. Ano, v mnohém se Mikuláškův režijní rukopis podobá, v mnohém se naopak posunul dál, do další dekády: historické, formální i obsahové, byť se může zdát, že právě rovina obsahová doplácí na výběr témat. To je však svébytná volba tvůrců. Jen a pouze oni nahlíží sedmdesátá léta skrze události, jež považují za příznačné a naopak – notoricky známým fenoménům nadřadili okamžiky jiné, pro mnohé kontroverzní. Historii tak předkládají v novém kontextu a tato jinakost je vítaným zpestřením. Rozporuplnou se však stává možná (dez)interpretace. Protože jakkoli se ze strany autorů nabízí prohlášení o nestrannosti, už jen výběr témat pro inscenaci předesílá jejich názorové postoje.

Inscenaci tvoří dva samostatné celky. První polovina, beze slov a místy v duchu němé grotesky, karikuje fenomény (nejen) sedmdesátých let: kdo neokrádá stát, okrádá rodinu, kdo se znelíbí hodnověrnému, může – musí!, pykat, ukažme si na něj. Každá z postav podléhá svým obsesím. A všude kolem karafiáty, pokřivené charaktery, květované blůzy a rohlíky vecpané do úst. To aby nebylo slov, pláče ani smíchu. Jako by všichni umřeli ve své vlastní, tak trochu prohnilé dekádě století. Lev je mrtev, ať žije normalizací okleštěný stát.

Druhá půle je úděsnější. Snad proto, že zlo na jevišti zpřítomňují autentické úryvky Olgy Hepnarové, ženy, která o sobě prohlašuje, že je sexuální mrzák a dopředu ji žene touha vraždit. Proč? Aby ukázala, kde končí svoboda jedince. 10. července roku 1973 Hepnarová úmyslně najela nákladním autem do skupiny lidí, z nichž osm zemřelo. Stala se poslední ženou, která byla v Československu odsouzena k oběšení.

I přes formální a obsahovou rozličnost do sebe první s druhou částí organicky zapadají. Šedohnědé variace barev střídá po přestávce ještě úspornější čerň s bílou a protipóly se harmonicky vyvažují: kolektivní degenerace versus rozervané já, přiznaná nadsázka versus trpká realita.

Milým překvapením je souhra účinkujících. Soubor Divadla Na Zábradlí utváří různorodou mozaiku povahových rysů i výrazových gest, ztrapňují se navzájem, aby vzápětí nato škemrali o pozornost. Scénografické pojetí se nese v duchu poetiky již dlouholeté výtvarné spolupráce režiséra Mikuláška 
a Marka Cpina, tedy v respektování čistých a vizuálně působivých plošných celků a 
geometrických ozvláštnění.

Nepatrný údiv může vyvolat snad jen původně avizovaný záměr vystavět inscenaci z textů spisovatele Jana Zábrany. Úryvky a citace z jeho prací se nakonec ocitly jen v tištěném programu, kde mají ostatně v kontextu sedmdesátých let své místo. Na poslední straně brožury Zábrana příznačně prorokuje: Zbytek děje už je bez děje. Život trvá, ale nic se neděje.

Nezbývá než věřit, že divadelní ohledávání stále palčivých historických témat divákům přinese víc než jen ono kýžené „líbí – nelíbí", ale přispěje i k vytěsnění lidské prázdnoty provázející moderní civilizaci. Včetně stávající druhé dekády 21. století.

Inscenace: Šedá sedmdesátá aneb Husákovo ticho

Režie: Jan Mikulášek, koncepce: Jan Mikulášek a Dora Viceníková, dramaturgie: Dora Viceníková, scéna a kostýmy: Marek Cpin, výběr hudby: Jan Mikulášek.

Hrají:
Marie Spurná, Magdaléna Sidonová, Leoš Noha, Stanislav Majer, Ivan Lupták, Miloslav König, Petr Jeništa, Kristina Beranová.

Brněnské uvedení: 4. listopadu 2013 (u příležitosti Festivalu RedFest), premiéra inscenace: 1. listopadu 2013 v pražském Divadle Na zábradlí