Malina Moye přivezla do Brna pořádnou porci hudební energie

Malina Moye And Band vystoupili v Sonocentru v sestavě Malina Moye - elektrická kytara, wah wah pedal, zpěv, Ronny Drayton - elektrická kytara, Rico Bowen - baskytara, zpěv a Garry Sullivan - bicí nástroje. A hned od počátku bylo zřejmé, že posluchače čeká jízda pořádně zrychleným vlakem.

Playlist skladeb obsahoval většinou materiál z vlastní autorské dílny – Sunhine, Band Instrumental, Run Free, Blues Joint, Hustler´s Blues či Thank You 4 Letting Me. O tom, že frontmanka kapely dává svým hudebníkům dostatek prostoru k vlastnímu sebevyjádření svědčilo i to, že kapela nastoupila s vlastním setem skladeb a Malina Moye se na pódiu objevila až po čtvrté skladbě: neformálně vstoupila mezi hudebníky z hlediště a poté se ujala své hlavní role.

Jestliže koncert pořadatelé poutali jako bluesrockový meeting - „základ je blues", pak to byla pravda jen zčásti. Převážnou část vystoupení se kapela pohybovala v oblasti řízného funku, který místy přecházel až do hiphopu. Tím nechci říci, že blues ten večer nezaznělo, ale rozhodně nebylo v převaze.

Rico Bowen střídal baskytarové techniky s velkým zápalem a přesvědčoval elastičností hry jak ve funku, tak v rockovějších záležitostech. Překvapil spíš svým výše postaveným hlasem. Hráč na bicí nástroje Garry Sullivan, který měl vizáž amerického smart boye, byl výtečný technik, který bicí soupravu ovládal s velkou erudicí s řadou breaků a divokých rytmických proměn a dokázal udržovat potřebné napětí po celý večer. Kytarista Ronny Drayton byl významný pracant v rámci celkového soundu kapely. Nejenom že dostal příležitost k vlastní prezentaci, ale i jako druhý kytarista poměrně důležitým přístupem dokázal stmelovat celkové prolínání stylů, s nímž byl posluchač konfrontován.

Malina Moye v každém případě měla pověst frontmanky oprávněně. Kytarové běhy a jízdy se zajímavým měněním barvy tónů měla dokonale pod kontrolou, i když ani ona se nedokázala vymanit s pódiového showmanstvím, které je dnes nepochybnou součástí vizuálního úspěchu. Její výrazný erotický náboj dokázala dát téměř rafinovaným způsobem do služeb hudby, což s povděkem vítala zejména pánská část publika. Nelze zapomenout, že kapela vložila do svého playlistu i dávný hit Rolling Stones – Sympathy For The Devil, který si kapela přearanžovala k obrazu svému. Přesto však neztratila píseň nic ze své údernosti a magické vibrace nabyly nového rozměru. Stejně jako závěrečná skladba Foxy Lady, z repertoáru slavného kytarového mága Jimi Hendrixe. Malina Moye dokázala vyloudit ze svého bleděmodrého modelu kytary Fender Statocaster podmanivou formu soundu, nehledě na okolnost, že i ona hrála na kytaru jako levák.

Repertoár kapely sice nenabídl převratné hudební kompozice, či skladby, které by nebyly zpracovatelné jinými představiteli funku a blues, nicméně hráčská vyspělost byla zřejmá od prvního okamžiku. Živelná ohnivost interpretace a dravý model prezentace byly pravděpodobně tou největší devízou z celého koncertu.

PETR GRATIAS, autor je hudební publicista