Kouzlo romantické fantazie. Tak nazvali pořadatelé koncert, který ve čtvrtek zahájil 12. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk. Hudební událost uspořádaná k dvojímu životnímu výročí Ference Liszta (1811–1886) nabídla kromě dvou děl velkého romantického skladatele také symfonickou báseň jeho o padesát let mladšího kolegy Richarda Strausse, jednoho z dovršitelů tradice německé hudby devatenáctého století.

Úvodní minuty Lisztovy třetí a zároveň asi nejpopulárnější symfonické básně Preludia představily brněnské filharmoniky v poněkud rytmicky i intonačně rozházené podobě. Tato drobná vada na kráse však byla brzy smazána, zvuk orchestru se usadil a skladba v plném lesku gradovala do velkolepého závěru. Marković je výborný dirigent, to ukázal už nejednou, tuto kompozici velmi úspěšně vybudoval na kontrastech mezi subtilním zvukem idylických scén a mohutným, jakoby zadržovaným přílivem symfonického hromobití ve scénách hrdinných.

Umístit Lisztův klavírní koncert č. 1 Es dur (výjimečný čtyřdílnou formou a strohým úvodním motivem) za Preludia nebyl úplně šťastný nápad. Opačné pořadí by bylo lepší. Po mocném finále první skladby by se totiž téměř cokoliv kromě startu stíhačky jevilo jako pokles zvukové hladiny. Klavír se navíc v celkovém zvuku poněkud ztrácel a zněl ploše, což však mohla ovlivnit i poloha místa diváka.

Poslouchat klavíristu Alexeje Botvinova bylo i tak okouzlující. Jeho projevu není vlastní romantický gestus, spíše mi svou uměřeností připomíná mozartovský interpretační styl. Typickým stupnicovým pasážím a běhům v jeho podání nechyběla nutná brilance. Není divu, Botvinov ve světě platí za specialistu nejen na Rachmaninova, ale i na Goldbergovy variace. Souhra klavíristy s orchestrem (zejména „odpovědi“ klavíru a smyčců) i se sólisty (klarinet, cello) byla bezchybná. Marković a ukrajinský virtuóz si zřejmě dobře porozuměli, koncert zněl lehce, jako by ani nešlo o jeden z prubířských kamenů klavírní hry.

Druhou část večera zahájila Straussova symfonická báseň Tak pravil Zarathustra, která vznikla na motivy stejnojmenné Nietzscheho knihy. Je to velmi barvitá kompozice zkoušející, co všechno se dá „dostat“ z velkého pozdně romantického orchestru. Brněnská filharmonie si s těžkým úkolem poradila velmi dobře, avšak Janáček a Martinů jí přeci jenom sluší lépe. Obligátní varhany zněly z reproduktorů a nevytvářely se zvukem orchestru právě organickou jednotu, zvláště pro tu část publika, která seděla v těsné blízkosti beden. Marković skladbu perfektně odstínil, valčíky pojal s lehkostí a závěrečné ff pochopil jako ffff: z činelů, zvonu a lehce rozladěných žesťů mi ještě teď zvoní v uších.

Co se dramaturgie festivalu týče, neodpustím si pichlavou otázku: Nejsou právě takovéto koncerty vhodnou příležitostí k seznámení širší posluchačské veřejnosti s neprávem opomíjenými díly českých skladatelů? Smetana, Dvořák, Fibich, Foerster, Suk a Novák přece skládali symfonické básně přinejmenším srovnatelné s těmi Lisztovými a Straussovými, čeští romantici také disponovali kouzelnou fantazií. Domnívám se, že podobný koncert (tedy česko-německý namísto ryze německého) by toho mohl být snadno důkazem. Koncerty složené ze slavných filmových melodií nebo symfonických úprav rockových písniček bych pro příště vynechal úplně. Kulturní instituce by mohly svého návštěvníka občas také trochu vychovávat (kultivovat) nebo alespoň překvapovat, ne se mu vždy bez výhrady přizpůsobovat. Věřím, že brněnský divák je natolik „ostřílený“ a hudby lačný, že by to uvítal.

MILOŠ ZAPLETAL
Autor je studentem Hudební vědy na Masarykově univerzitě v Brně.