I když se v mládí zajímal o literaturu a sport, nikdy nepochyboval o tom, že jeho kariérou bude hudba. Čtyřiatřicetiletý Aleksandar Marković se narodil v Srbsku.

Vystudoval ve Vídni, ve třídě australského dirigenta Leopolda Hagera, který o něm už tehdy prohlásil, že je to jeden z největších talentů, jaké kdy učil. Vedle klasického symfonického repertoáru se Marković zabývá interpretací soudobé hudby. Má rád pestrost, a tu chce jako nový šéfdirigent vnést i do repertoáru Filharmonie Brno. Více o tom, jaké plány s orchestrem má, Marković prozradil (anglicky) v rozhovoru pro Brněnský Deník Rovnost.

Těsně před slavnostním koncertem v Brně, který minulou středu zahájil Mezinárodní hudební festival Špilberk 2009, jste se vrátil z dovolené. Jak se nejlépe odreagujete?
Nejraději relaxuji aktivně. Celé dny jsem hrál tenis, věnoval se fitness, plaval…. Nebaví mě jen polehávat na pláži. Ideální je zkombinovat odpočinek s nějakou činností.

Tento koncert pro vás znamenal slavnostní uvedení do funkce šéfdirigenta. Jaký to byl pocit?
Každý ve Filharmonii Brno musí poznat, že je vítaný. Ať už je to orchestr nebo kdokoliv jiný, kdo s ním spolupracuje. Pokaždé, když jsem mezi filharmoniky se cítím velmi dobře, jako doma. A na zahajovacím koncertě to bylo obzvlášť výjimečné. To, jak mě všichni včetně Davida Marečka (ředitel Filharmonie Brno – pozn. redakce) před diváky a orchestrem vřele přivítali, mě dojalo.

Spolu s vámi se divákům představil také Pavel Šporcl a klavírista Miroslav Kultyšev. Kromě Čajkovského a Mendelssohna–Bartholdyho jste v české premiéře přednesli dílo ruského skladatele Milije Balakireva. Proč jste si vybral právě tohoto, u nás téměř neznámého skladatele?
Orientální fantazie Islamey je pro orchestr velmi zajímavým kusem. Navíc, v programu večera vždy musí být prvek, který není mainstreamovým dílem. A tak jsem hledal něco, co bude velmi energické, pro diváky zajímavé, pro orchestr nové, a současně zajímavé k interpretaci. Vždy mám totiž velkou radost, když mohu do koncertu vložit něco nového, a může to být nová hudba, prvky popu nebo třeba Balakirev… Nesmí to však být často a orchestr se u toho musí bavit.

S kterým z českých interpretů či hudebníků byste kromě Pavla Šporcla rád koncertoval?
To je velmi těžké říct. Dosud, když jsem byl ještě v kontaktu s pražskými filharmoniky, jsem už s mnohými výtečnými českými pěvci spolupracoval. Ale teď nedokáži říct chtěl bych tu nebo toho. Chci je poznávat postupně.

Potlesk diváků k tomuto koncertu byl nekonečně dlouhý, takzvaně standing ovations. Co vám v té chvíli na pódiu blesklo hlavou?
To nebyl potlesk pro mě, ale pro Kultyševa a Čajkovského (smích). Pro mě je vždy nejdůležitější, zda diváci dostanou to, pro co si přišli. Oni musejí svůj den naplnit zážitky, štěstím, emocemi i napětím. A podle mého názoru je orchestr a moje práce tím prvním krokem, učinit je o něco více šťastnými. A když vidím, že orchestr hraje dobře, je to pro mě ta největší satisfakce.

Místo šéfdirigenta jste získal spíše náhodou. Když jste vloni přijel na záskok, okamžitě si vás členové orchestru oblíbili a umělecká rada vám nabídla angažmá. Tušil jste, že vás osloví? Nebo jste si to dokonce přál?
Při externí spolupráci s orchestrem má člověk vždy výjimečný pocit. Já měl tu výhodu a štěstí, že velká část našeho setkávání a spolupráce byla doslova zajiskřením. V předchozí sezoně bylo těchto setkání hodně. To, že bych se mohl stát šéfdirigentem mě ani nenapadlo, ale cítil jsem, že bychom společně mohli něčeho dosáhnout. Můj lidský kontakt s orchestrem byl totiž neuvěřitelně otevřený a vřelý a cítil jsem, že se nám podaří zrealizovat vše, co si budeme přát. A když mě rada oslovila, tak jsem s odpovědí neváhal. Brno mám rád, stejně tak všechny členy orchestru a chci je vést co nejlépe.

Při rozhodování, zda místo přijmout, pro vás bylo tím nejdůležitějším to, co jste teď jmenoval?
Ano. To je to, co musí být naplněno. Asi existují lidé, kteří dokáží přijmout nové místo, protože mají politické známosti a o nic se nestarají. Tak to ale nejde. Já musím mít orchestr na své straně a vše do sebe musí zapadat: vedení, vzájemná spolupráce, rozpočet, kvalita a také okolí. Brno je přece jen velké město.

Měl jste tehdy i jiné nabídky?
Ano. Ale rozhodl jsem se vykročit jinudy. Když jsem dostal nabídku od dvou různých oper v Německu, uvědomil jsem si, že jsou na stejné úrovni jako opera v Innsbrucku. A já jsem se chtěl po působení v Innsbrucku pohnout z místa a jít nahoru. A i když z finančního hlediska byly obě nabídky z Německa lákavější, rozhodl jsem se pro Brno. Zdejší orchestr je totiž na velmi vysoké úrovni a to je pro mě to nejdůležitější.

Srovnal jste brněnskou filharmonii s německými orchestry, ale co ostatní tělesa v Evropě? Jak je na tom Filharmonie Brno v porovnání s nimi?
Filharmonie Brno rozhodně patří k nejlepším tělesům v České republice. Už jsem tu spolupracoval s několika orchestry a všechno to byla setkání příjemná. Přesto si myslím, že orchestr nejlepší úrovně, je zde.

Smlouvu jste podepsal už v lednu, funkce se však oficiálně ujmete až od září. Ani jednou jste v tomto meziobdobí o svém rozhodnutí nezapochyboval?
Myslíte, že bych tu smlouvu měl roztrhat? (smích) Ne, rozhodně ne, nezapochyboval jsem ani jednou.

Letošní Mezinárodní hudební festival se ohlíží zpět, k nejúspěšnějším titulům. Současně se však pokouší o pohled dopředu a vyzdvihuje mladá tělesa. Co vidíte vy, když se ohlédnete do minulosti Filharmonie Brno? Sledoval jste její působení před tím, než jste přijel do Brna?
Věděl jsem, že Filharmonie Brno existuje a že má dobrou pověst, nikdy předtím jsem ji však neslyšel. Tedy kromě jedné nahrávky. Můj první kontakt a počátek spolupráce s nimi byl můj koncert a byl to ten nejlepší způsob, jak jej poznat.

A váš pohled do budoucna?
Mým velkým přáním je, zachovat tak dobré vztahy, jaké máme teď. Osobní kontakt je pro mě nejdůležitější, stejně tak přátelství, dobré pracovní vztahy, disciplína, dobrá atmosféra při práci i respekt, a to samozřejmě oboustranný. A teprve potom se může orchestr posouvat dále. Ta prvotní úroveň, na níž lze stavět a rozvíjet se, je právě zde. Samozřejmě, že mám plány v souvislosti s novým repertoárem, úpravou technického zázemí a další, ale na prvním místě je teď pro mě vytvářet dobrou atmosféru a pozitivní energii.

Příznivcům filharmonie jste slíbil pestrou sezonu s obrovskou různorodostí hudebních stylů a forem. Můžete být konkrétnější?
Nechci mluvit o něčem, co ještě není jisté. Teprve, až to bude jisté, to včas oznámím. Zatím mohu říct jen to, že určité změny v obměně repertoáru orchestru plánuji. Ale nebude to žádný šok, spíše malá překvapení.

Je za tím i snaha přilákat k vážné hudbě mladší generaci?
Rozhodně. Kontakt s mladými lidmi potřebuji a chci mladé publikum vzdělávat. Brno je město studentů, kteří se zajímají o to, co se kolem nich děje a jsou neustále ve střehu. A já jim chci dát víc, vyjasnit fakt, že klasická hudba není hudba umělecká, hudba, která nenudí a dokáže být také provokativní nebo sexy.

Myslíte současně také na to, že stávající abonenti Filharmonie Brno jsou na jakékoliv inovace a změny velmi citliví?
Abonenti jsou zákazníci, což je pro nás velmi důležité. My je nechceme a nemůžeme ztratit. Není to tak, že bych radikálně změnil repertoár a najednou by brněnská filharmonie hrála zcela něco jiného. Chceme se držet toho, co lidé chtějí slyšet a přitom jim kousek po kousku předkládat věci nové, které repertoár obmění, ale současně budou v souladu s tradicí.

Můžete být konkrétní?
Strašně rád bych konkrétní byl, ale sezona ještě nezačala a v případě, že bychom něco změnili, tak vy řeknete: Aha, slíbil jste to a nedodržel!

Tak prozraďte alespoň to, z jakých oblastí do Brna nový vítr prosycený hudbou povane.
Bude to z každé země něco, takové cik cak, protože různorodost je pro mě důležitá. Nedokáži se zaměřit jen na jeden repertoár. Je to jako u zvířete, které sní cokoliv. Dělám vše a tak jsem spokojený.

Zůstanete věrný kmenovému repertoáru Filharmonie Brno, tedy především dílu Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů?
Leoš Janáček je pro brněnský orchestr doslova ochrannou známkou. Řekne-li někdo Brno, evokuje to Janáčka. A tak to musí i zůstat. S Bohuslavem Martinů jsem se při své práci narozdíl od Janáčka už dříve setkal a musím říct, že jsem z jeho hudby nadšený. Rád bych v příští sezoně představil skladby, které se v Brně ještě nehrály. Takže buďte bez obav. (smích)

Své oblíbené Janáčkovo dílo Taras Bulba brněnským divákům nepředstavíte?
Ano, je to moje nejoblíbenější Janáčkova opera, úžasná a velmi silná, řekl bych, že dokonce i silnější než jiná symfonická díla. A jestli se jí v nejbližší době Brňané dočkají? Kdo ví. (úsměv)

Nedávno brněnská filharmonie spustila velkou plakátovou kampaň, prostřednictvím které upozorňuje na váš nástup na post šéfdirigenta. Jak si zvykáte na zájem médií?
Narodil jsem se ve znamení Lva a jistá míra extrovertnosti patří k mé povaze. Lhal bych, kdybych tvrdil, že ne. Navíc si myslím, že moje práce to vyžaduje. Není možné, aby byl dirigent ostýchavý, jeho možnosti při komunikaci s orchestrem by tak byly menší. Rozhodně nejsem pózér, ale pozornost médií a kontakt s novináři mě těší. Pro moji práci je to nezbytné.

Připravovaný říjnový dvojkoncert nese název Celý svět tančí a na programu jsou tance z děl velkých evropských skladatelů. Můžete jej více přiblížit?
Když mně rada nabídla post šéfdirigenta, představil jsem jim koncept tohoto dvojkoncertu, založeného na vážných symfoniích, netradičních i klasických dílech. Máme dohodu s mnoha tanečníky a skladateli z mnoha zemí, pozměníme některé věci v orchestru a vydáme se napříč Evropou i napříč tanečními styly. Chtěl bych zkrátka publiku nabídnout netradiční koncert s netradičním programem.

Tančíte rád?
Řekněme, že jsem otřesný tanečník. (smích)

Na jaké hudební nástroje hrajete?
Na klavír. Učil jsem se hrát i na housle, ale to za hraní snad ani považovat nelze.

Na inauguračním koncertě jste se Brňanům představil v atypickém obleku. Řídíte se při oblékání módními trendy?
S módou rád experimentuji, ale ne radikálně. V zeleném obleku mě nejspíše neuvidíte (smích). Oblek, který jsem měl na inauguračním koncertě se nazývá spencer a je velmi složité jej sehnat. Nakonec se mi to podařilo v jednom z vídeňských obchodů a je to velmi zvláštní kus, elegantní, se stojatým límečkem a třpytkami u propínání. Ano, ten oblek je opravdu výjimečný, stejně jako byl koncert, na který jsem si jej oblékl. Ale nebojte se, frak mám také.

Na post šéfdirigenta nastupujete na tři roky. Budete chtít zůstat šéfdirigentem i poté, co tato doba uplyne?
To je velmi těžké říct, tři roky jsou velmi dlouhá doba.

Zeptám se jinak. Dokážete si představit, že v Brně zůstanete natrvalo?
Rozhodně ano. A i když mám ještě byt ve Vídni, v Brně jsem moc rád.

Kdo je Aleksandar Marković

- narodil se 7. srpna 1975 v Srbsku
- vystudoval dirigování na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst ve třídě Leopolda Hagera, absolvoval mistrovské kurzy na Accademia Musicale Chigiana v Sieně
- v letech 2005 až 2008 byl šéfdirigentem Tyrolského zemského divadla v Innsbrucku, řídil Německý symfonický orchestr Berlín, Vídeňský komorní orchestr, Orchestr Mozartea Salzburg, Bělehradský rozhlasový orchestr a Bělehradskou filharmonii, Pražský symfonický orchestr FOK, Janáčkovu filharmonii Ostrava, Slovinskou filharmonii a Orchestr ND v Praze.
- v září nastoupí na post šéfdirigenta Filharmonie Brno
- je svobodný, jeho rodina žije v Srbsku