Palackého truchlivý konec. Tato nová komorní opera Miloše Štědroně podle hry Huberta Krejčího je skutečnou revizí, demytizací a ironizací nedotknutelných historických pravd. V tomto ohledu úspěšně pokračuje v rozvíjení tradice Skupiny A, která v Brně působila v šedesátých letech.

Poetikou se nejvíce blíží komorním operám Josefa Berga, který pracoval nejen výše zmíněnými technikami, ale také miloval lidové a loutkové divadlo. Právě k loutkám v životní velikosti se uchyluje inscenace Tomáše Studeného a Sylvy Markové, která je vlastně fraškou.

Děj opery přitom nemusí být na první zhlédnutí úplně přehledný. Palacký otec národa je vysát a posléze zastoupen upírem Draculou. Nikdo si toho příliš nevšimne, ani jeho manželka, které se ho podaří bezděky fyzicky zlikvidovat pravou českou česnečkou. O likvidaci Palackého odkazu se zaslouží zejména Rieger, který vykoná všechny známé náležitosti nutné k definitivní smrti upíra. Ale co naplat, sama hlava upíra Palackého způsobí podle některých tři druhy pohrom, například požár Národního divadla.

Po zhlédnutí brněnské premiéry opery v Kabinetu múz lépe rozumím tomu, proč někteří kritikové pražské premiéry byli truchlohrou zmateni. Pražané z děje opery totiž nevycházejí právě nejlépe. Jakou každou správnou loutkohrou, i touto nás provází Kašpárek. Trochu si plete němčinu s češtinou a své výstupy rapuje. Miloš Štědroň opět pracuje s komorní kombinací nástrojů, kde kromě flétny a houslí nechybějí violoncello, fagot, trombon, klavír a perkuse. Pohrává si s hudebními citáty a parafrázemi národních hymen, Vyšehradu, chorálu Ktož sú boží bojovníci, stejně jako s míšením stylů od pozdně renesanční hudby po už zmíněný rap. Pěvci jsou zároveň vodiči expresivních dokonce bych se nebál použít výrazu ošklivých loutek s vypoulenýma očima.

Za vrchol inscenační tvořivosti považuji scénu audience Palackého u Císařpána, jehož podobizna „hovoří" za pomoci splachovadla, které ovládá jeho čelist. Následně je panovník krmen jako nemohoucí. Nechybí tu nic ze správné opery, samozřejmě ale v parodické podobě. Příkladem je třeba vlastenecká polka, ve které každý tančí, s kým může, nebo ansámbly na způsob madrigalu. Nechci jmenovat jednotlivé pěvce, protože nemám pocit, že by si to některý z nich zasloužil více než jiní. Všech pět protagonistů předvedlo v několika rolích svoji univerzalitu jak v herecké, tak v pěvecké sféře.

Při hodnocení se přitom nemohu zbavit dojmu, že Štědroň poslední noty rukopisu dopsal v předvečer druhého kola prezidentské volby. Skutečnost, že to tak přinejmenším z provozních důvodů nemůže být, posouvá půlhodinové dílko do oblasti vizionářských, případně obecněji platných témat. Vidím zde hned několik možných inspiračních zdrojů. Nejprve nekončící debaty o českém nacionalismu, dále aktuální hledání „otce národa" a snad i aktivní angažmá vyvolených v boji o tuto pozici. Nakonec nemohu nezmínit poslední hru Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka České nebe.

Brněnská premiéra se uskutečnila v řadě inscenací „hororových" oper Ensemblu Opera Diversa. Jejich provedení budí dojem provizoria, amatérského divadla, nehereckého herectví, ovšem na profesionální hudební úrovni. Právě tyto rysy patří k základním charakteristikám souboru, který pod vedením teatrologa a anglisty Pavla Drábka a muzikologa a skladatele Ondřeje Kyase existuje v Brně už čtrnáct let.

MARTIN FLAŠAR (autor je muzikolog)