Návratem k samé podstatě lidského bytí a připomínkou zákonů Božího desatera zahájilo novou sezonu Městské divadlo Brno. Uvedením biblické hry Mojžíš přeneslo na jeviště jeden z nejpůsobivějších starozákonních příběhů, který nabízí paralely i k současné společnosti. Hostující režisérka Hana Burešová téma zpracovala se vší obřadností a naléhavostí, zároveň však hravě a s humorným nadhledem.

Zásadní podíl na tom má fakt, že Burešová nevycházela z čistě historické verze příběhu, ale „vzkřísila“ jeden z nejzdařilejších textů tzv. českého lidového divadla. Hru Mojžíš napsal prostý švec z Podkrkonoší František Vodseďálek v roce 1811. Původní rukopis hry se zachoval jen ve zlomcích, ale v osmdesátých letech minulého století byl jeden její opis znovuobjeven Vojtěchem Ronem. Prvního jevištního ztvárnění se Mojžíš dočkal ve Středočeském divadle Kladno v roce 1989 právě v režii Hany Burešové, která hru upravila spolu s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem. Brněnská verze je tak pro režisérku už druhým nastudováním stejného textu.

I tentokrát zachovává Burešová lidový ráz vyprávění, které si kromě Mojžíšova života všímá také vyvedení Izraelců z egyptského otroctví nebo čtyřicetiletého hledání země zaslíbené. Epický veršovaný text klade na divákovu pozornost velké nároky hlavně v úvodu, kdy se teprve zorientovává v ději a množství postav. Hodně nešťastné je v tomto směru využití jednoho z tradičních principů lidového divadla, a sice prolínání herců do několika odlišných rolí. Nejvíc rušivé je to v případě Ivany Vaňkové, která se z matky Mojžíše mění v závěru v jeho sestru!

Na druhou stranu přináší kolektivní účast všech herců nebývalou energii, která z jeviště až hmatatelně sálá. Všichni zůstávají pořád na scéně a pokud nejsou zrovna přímými aktéry děje, sledují jej z dokola rozmístěných židlí. K dosažení vysokého účinku naléhavosti výborně slouží sborové voice-bandové promluvy nebo písně Petra Skoumala doprovázené živým šestičlenným orchestrem. Herci se vyjadřují minimalisticky, úspornými gesty, prosté jsou i rekvizity z vesměs přírodních materiálů. Scénu tvoří jen jednoduchá dřevěná konstrukce se dvěma schodišti, k přeměnám dochází jejím pouhým otáčením.

Igor Ondříček obdařil titulní postavu charismatem i oduševnělostí. Mojžíš v jeho podání je prostým venkovanem, který je náhle pověřen úkolem, aniž by o něco takového usiloval. Proto pochybuje, bojí se, nevěří sám sobě.

Svojí důležitostí by se však za hlavní postavu dal stejně dobře označit i Blázen. Tato téměř němá role neplní úlohu ztřeštěného kašpárka, ale po celou dobu nabízí divákům jiné úhly pohledu na věc, relativizuje vážný děj a se selským rozumem ho komentuje. Michal Isteník si obzvlášť vychutnává momenty, kdy může být „se všemi a zároveň proti všem“ (je třeba skvělým pokušitelem, který otrokům ještě víc ztěžuje jejich práci).

Hana Burešová se už potřetí v řadě za sebou postarala o úspěšný start Městského divadla Brno do nové sezony. Po Třech mušketýrech a Škole základ života tentokrát obohatila repertoár o sugestivní zpracování starozákonního příběhu, které vychází z tradic lidového divadla, ale skvěle rezonuje i s dneškem.