Vystoupení Museum 3000 v nastudování Vojenského uměleckého souboru Ondráš v sobotu zakončilo čtrnáctý ročník cyklu letních folklorních večerů F Scéna. V tradičně deštivém počasí tak měli diváci na nádvoří brněnské Staré radnice možnost vidět, jak by mohlo vypadat muzeum folkloru v daleké budoucnosti.

Podívejte se na fotogalerii: Soubor Ondráš zakončil festival F Scéna

„Píše se rok 3000. Planeta Země. Všechny národy se již dávno spojily v Zemskou unii, zaujímají své místo v Unii planet sluneční soustavy galaxie Beta. Globalizace světa dosáhla vrcholu. Nejen hranice států, ale i jednotlivé národní zvyky a tradice vzaly již dávno za své.“

Těmito větami začal komponovaný pořad s názvem Museum 3000 – Science Fiction v ko(s)mické nadsázce reflektující několik tíživých problémů současné a zřejmě i budoucí společnosti: globalizaci, zničení kulturních specifik jednotlivých národů i etnických skupin, sterilizaci života, myšlení a tak dále. Přesto zřejmě nebylo myšlenkové poselství tím hlavním důvodem, proč soubor Ondráš představení nastudoval.

V „pořadu malých forem“ sestávajícím z osmi výstupů šlo především o ukázku jednotlivých aspektů lidové kultury. Těmi jsou podle inscenátorů obecná historie lidu, jeho kroj, povaha, práce, zábava a sociální poměry. Hlavní důraz při prohlídce fiktivního muzea tvůrci samozřejmě kladli na folklor hudební a taneční.

Instrumentalisté, tedy orchestr lidových nástrojů pod vedením Lubomíra Graffeho, byli, jak je v případě Ondráše dobrým zvykem, perfektně sehraní. A to jak mezi sebou, tak (až na několik málo zaváhání) i se zpěváky a tanečníky. Zvuk linoucí se z pódia byl divákům solidně čitelný, všechny nástroje cimbálové muziky i méně tradiční zobcová flétna měly ve výsledné hudební směsi stejnou váhu. Ondrášovští zpěváci­tanečníci jsou rozhodně spíše tanečníci než zpěváci, ale to nevadí – jde přece o folklor, že.

Sborové výstupy, do kterých se zapojovali i členové muziky, zněly naopak suverénně. Jednotlivé taneční kreace byly značně obtížné a povedené jak z hlediska choreografie (Rudolf Danajovič), tak pódiového výkonu. Také moderátor sobotního večera (Martin Rezek) se oproti loňsku polepšil, měl svůj text lépe vymyšlený a řeč lépe nacvičenou.

Škoda jen, že se dramaturgie Ondráše v tomto představení soustředila hlavně na lidové písně novodobého charakteru, které i tehdy, pokud pocházejí z Moravy, připomínají spíše hudební folklor české provenience. Divák moravského – zejména východomoravského – folkloru neznalý by tak na základě vystoupení mohl o jeho skutečné podobě a charakteru získat poněkud zkreslenou představu.

Ondráš se tímto představením vlastně vymyká z přísné škatulky folklorního souboru, neboť autentickou moravskou lidovou hudbu spojuje do poměrně organického celku s hudbou českou, jazzovými vlivy i moderní populární hudbou. Výsledné pásmo estrádního charakteru obsahovalo i prvky interaktivity: moderátor večera například vytáhl na pódium nebohou divačku, aby zakusila „svět lidu“ takříkajíc na vlastní kůži.

Souhrnně řečeno, dvě hodiny ve společnosti Vojenského uměleckého souboru Ondráš nebyly nezábavné. Osobně bych pro příště radši více hudby a „méně zábavy“; nicméně představení nebylo vymyšlené špatně a režisér Robert Bellan i zbytek ansámblu si závěrečný vřelý potlesk určitě zasloužili.

MILOŠ ZAPLETAL
Autor je studentem Hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně