Nejočekávanější titul letošních shakespearovských slavností, jejich vrchol a hlavní lákadlo. Veselé paničky windsorské, tato měšťanská komedie britského dramatika Williama Shakespeara, se díky opěvování pořadatelů proslavila ještě než herci vstoupili na pódium. A chlubit se má opravdu čím, hvězdný autor, jeho přední český překladatel, proslavený režisér, mistři hereckého řemesla a prostředí brněnského hradu Špilberk, do kterého hra minulý týden dorazila. Ovšem po zhlédnutí ty její nej poněkud zanikají.

Režisér Jiří Menzel se letos na shakespearovských slavnostech objevil poprvé. A inscenace s sebou nesla i další devizy, výborný překlad českého shakespearologa Martina Hilského (ten může znalcům starších překladů zmást hlavu přejmenováním postav) a skvělého, úsměvného a improvizujícího Jana Falstaffa v podání Bolka Polívky.

Ovšem radost z těchto primů si divák na hradě Špilberk užil poskrovnu. Dvě z prvních představení přerušilo rozmarné počasí letošního léta. To třetí, páteční, odseděli diváci v lijáku. V šustotu pláštěnek zcela zanikla nevýrazná artikulace některých z postav. Výhledu na jeviště v již takto hojně přeplněném hradním nádvoří mistrně bránili diváci manévrující svými deštníky.

Bez Polívky to nejde

I přes neduhy počasí se tentokrát hru podařilo dovést do konce. Publikum tak mohlo zhlédnout marnou Falstaffovu snahu svést dvě vdané paničky, Pažoutovou a Brouzdalovou, a dostat se tak k jejich měšcům. Tyto dvě rozverné dámy, které neodbytného nápadníka nakonec společně s polovinou Windsoru zostudí pod Hermovým dubem, zahrály Simona Stašová a Eva Režnarová. A zahrály v pravém slova smyslu. Jejich postavám nechyběl ani vtip ani energie.

Vedle nich ve hře exceloval Polívka. Ten diváky pobavil nejen samolibým a neohrabaným rytířem, ale také poznámkami na konto pozdě chodících, šustících diváků. Polívka, promlouvající se svým panděrem, hladící vous a upíjející vína z láhve probíhajícího návštěvníka na sebe právem strhuje pozornost. Za zmínku stojí také žárlivý pan Brouzdal a pan Břídil v jedné osobě (Jaromír Dulava).

Ovšem tím ty veselé a povedené výstupy končí. V druhé linii příběhu, kdy o ruku krásné Aničky Pažoutové usilují tři nápadníci, se publiku představují nevýrazné, nepropracované a nedotažené postavy. To je patrné především ve střídání výstupů Falstaffa a strojeně vzlykajícího pana Tintítka (Michal Novotný). I Jan Přeučil (Falstaffův společník Nym) jen opakující frázi „to je humor“ se stává po třetím pronesení nehumorným. Zcela zapadla i rozpačitá postava kněze Evanse (Jaroslav Satoranský).

Rozpačitý závěr

I závěr komedie poněkud pokulhává. Vyvrcholení, kdy parohatý Falstaff má být obklopen houfem widsorských občanů převlečených za víly a elfy, zklame. Ozdobení jeho hlavy blikajícími parohy se poněkud nehodí k váze Shakespearova jména. Nicméně je nutné uznat, že lidový humor se od dob dramatikových změnil právě do této podoby. I děti oblečené do bílých hávů se na noční scéně jen mihnou, držíce v rukou baterky. Má být právě toto tím avizovaným a dlouho připravovaným zahanbením svůdce vdaných paniček?

Vedle hereckých výkonů hlavních postav stojí za zmínku zajímavá scéna ozdobená košilemi či spodničkami z dílny Karla Glogra (co jiného dát na scénu hry, kde se propírá především spodní prádlo). Pozornost upoutají také pestrobarevné kostýmy podle návrhu Milana Čorby.

Co tedy říci závěrem? Veselé paničky windsorské v Menzelově režii patří mezi ty lepší představení desetileté tradice festivalu. Nebýt ovšem vynikajících Stašové a Polívky a deště, který nahrál k několika gagům, tak divák utone ve vláčných hromadných výstupech a nevýraznosti postav. Inscenace naprosto postrádá rytmus, švih i nápaditost, kterou Shakespearovo dílo vyžaduje. Zpracování jeho komedie si zaslouží více smíchu i zamyšlení.

Čtěte také: Menzelovy Veselé paničky windsorské rozesmějí Brno