Zdála se to být sázka na jistotu, i s ohledem na nebývale velký zájem publika. Všechny reprízy jsou vyprodané a diváci, kteří si lístek neobstarali včas, smutní. A přitom nemusí! Zklamání totiž zasáhne hlavně ty, kdo se na představení vypraví a očekávají víc, než jen „líbivou" připomínku někdejší televizní produkce. Nové nastudování režiséra Igora Ondříčka totiž ustrnulo v konzervativním až pietním přístupu k Podskalského filmové verzi a krom hrstky spontánních hereckých kreací nenabízí víc, než znovu převyprávěný, všem notoricky známý sled událostí.

Noc na Karlštejně
Režie: Igor Ondříček, hudební nastudování, dirigent: Karel Cón (nahrávku k inscenaci vytvořil orchestr MdB), kostýmy: Andrea Kučerová a Klára Čoupková, scéna: Jaroslav Milfajt. V premiéře 22. června, uvedlo Městské divadlo Brno.

Je vlastně jedno, zda se na jevišti právě odehrává korunovace, bojové šarvátky či taneční ples: vše je zvláštně statické a předvídatelné. Nejsou to přitom mravní zásady tehdejšího dvora, které herce drží v odstupu od ztvárněných rolí, ale je to nešťastně zvolený způsob inscenování. A stejně nešťastný je i dramaturgický záměr nasadit muzikál v tomto pojetí do repertoáru.

Protože proč znovu, v kulisách Petrova, uvádět příběh vsazený do prostředí Českého krasu? Proč šablonovitě reinterpretovat již mnohokrát vyřčené, a přitom nezúročit herecké kvality a dramaturgické přesahy, jež se v Městském divadle nabízí? To jsou otázky, které brněnská Noc na Karlštejně vzbuzuje. A divák na ně, bohužel, nedostává odpověď.

Zvláštně šroubovaný temporytmus představení je provázaný i s hereckými výkony. Noblesní a krásná Hana Holišová se do sebe coby Eliška uzavírá víc, než by musela, a frázuje-li píseň Lásko má já stůňu, sálá z ní víc než láska a chtíč tento cit projevit jakási opatrnost a respekt před tím, kým právě je. Královnou! Snad se jí právě v pražském Karlíně lépe hraje ztřeštěná a bezhlavě zamilovaná Alena.

Postavu Aleny v Ondříčkově nastudování ztvárňuje Andrea Březinová. Ta patří spolu s herci Alešem Slaninou (Pešek Hlavně), Jiřím Machem (král Petr) a Lukášem Janotou (vévoda Štěpán) ostatně k tomu nejzdařilejšímu, co brněnská Noc na Karlštejně nabízí. Další herci bohužel nedostávají víc prostoru, aby publikum o svých kvalitách přesvědčili.

Diváckým oříškem zůstává Jaroslav Matějka, tedy Karel IV., císař římský a král český. Matějka dokáže brilantně ztvárnit rozličné charaktery, zde však ale jakoby ztrácel víru ve své zadání: brněnský Karel IV. se stejně jako jeho žena Eliška drží v pozadí všeho, co se na Biskupském dvoře odehrává. Je to režijní záměr? A mohli vůbec Holišová s Matějkou (ale i mnozí další) nabídnout v tak odcizeně pojatých výstupech víc?

Hop, skok. A dál?

Jsou tu také čísla překombinovaná. Například když z balkonů promlouvají různé postavy a nelze dost dobře rozlišit, kdo má právě slovo. Nebo zbrojnoši. V houfech těžkopádně pobíhají sem a tam a za celé dvě hodiny nepřekvapí ničím jiným než halasným Hoja hoj, hoja hoj, případně pak také Hrr na ni či Hop a skok, bum a bác. Jistě, k chvilkové letní kratochvíli diváka to postačí, ale opravdu neměli divadelníci větší ambice?

V příští sezoně chce Městské divadlo přenést Noc na Karlštejně na Hudební scénu. Bylo by příhodné zvážit, v jakých intencích ještě s inscenací dál pracovat, o co ji obohatit a nakolik tento titul formálně či obsahově ozvláštnit. Ať už se divadelníci vydají cestou brněnského patriotismu jako například kdysi u My Fair Lady (ze Zelňáku), nebo vsadí na autorské nápady (jako u předchozích titulů nastudovaných pro Biskupský dvůr), diváci to jistě ocení. Protože to, co specifickému vzorku publika postačí na letní scéně, nemusí fungovat uvnitř v divadle.