Nominací na ceny si vážím, ale děsí mě humbuk okolo, říká Isteník

Jaké byly vaše první reakce na nominace?

Měl jsem samozřejmě radost, že se všechno takto sešlo. Vždy je příjemné ocenění práce od druhých. A jsem rád, že to přišlo zrovna za tuto roli. Čičikov je pro mě totiž určitě jedna z nejtěžších rolí, co jsem kdy dělal.

V jakém smyslu?

Od začátku zkoušení jsem se s ní hodně pral. Role má totiž dost vrstev, mezi kterými je nutné přepínat v rychlých střizích. Jednou hraji příběh Čičikova, jindy komunikuji s diváky vnitřním hlasem postavy, pak slovy Gogola komentuji samotnou postavu i děj hry a někdy k celé věci zaujímám osobní stanovisko. Nejdůležitější je zvládat tyto střihy v jedné vteřině. A když jsem se naučil střihům, bylo na řadě to vše sladit do jednotného organického celku.

Čičikov je svým vyzněním nejednoznačná figura. Jak vidíte jeho charakter?

Čičikov je hajzlík. A ač je vlastně groteskně roztomilý, nechtěl bych se v životě s takovým člověkem potkat, protože by mě utáhl na vařené nudli stejně jako ony statkáře v Mrtvých duších. Ale možná je něco z něj i ve mně. Gogol v románu říká: Nesuďte ho a mějte ho rádi, protože možná v každém z vás je kousek Čičikova. A já Gogolovi věřím!

Mrtvé duše jsou už vaší několikátou spoluprací s režisérkou Hanou Burešovou. Dá se říct, že se stala vaší dvorní režisérkou?

Bylo by to krásné! (smích) Hanky si vážím jako režisérky a troufám si říct, že i jako přítelkyně. Je to moje druhá maminka. (smích) Naše spolupráce má kontinuální vývoj a začala vlastně už před sedmi lety, kdy mi svěřila úlohu d'Artagnana ve Třech mušketýrech. A jsem si jistý, že bez mnoha dalších rolí by tu teď nebyl ani Čičikov. Prostě na něj dozrál čas. Hanka mě na různých rolích zkoušela a formovala a loni po Všemocném panu Krottovi mi řekla, že jsem nasbíral dostatek kladných bodů k velkému úkolu. A tehdy ještě nikdo netušil, že to bude právě Čičikov.

Překvapilo vás kladné přijetí inscenace?

Jako vždy jsem s Hankou čekal příznivé ohlasy od kolegů a odborné kritiky. Ale překvapily mě kladné reakce od diváků. A právě ty mě moc těší! Možná k tomu přispěly i aktuální události v Rusku a na Ukrajině. Ale takto jsme nekalkulovali. Inscenace se začala připravovat ještě dřív, než nepokoje na Majdanu vypukly. Tehdy nikdo z nás nemohl tušit, že ruský medvěd začne zase takhle škrábat.

Letošní sezona je pro vás bohatá na samé velké herecké příležitosti. Po Mrtvých duší jste si zahrál v Těžké Barboře a naposledy ve Skleněném pokoji…

Těžká Barbora je nádherná ve dvou věcech. Beztrestně si můžu dělat legraci z toho, že si hraji na Wericha. Také mě baví, že jsme si s Jirkou Resslerem sami vymýšleli dialogy do forbín. S těmi si můžeme nadále pohrávat. Je zvláštní, že je to pro mě asi jediná hlavní role, u které odpočívám. S každou reprízou si představení víc a víc „sedá" a i my dva s Jirkou se na jevišti sžíváme čím dál víc.

Ve hře také zpíváte, například známý hit Život je jen náhoda. Jak jste se sžil s tímto úkolem?

Ze zpěvu mám už od dětství trauma. Paní učitelka ze základní školy mi asi ve čtvrté třídě řekla, ať radši nikdy nezpívám. Od té doby jsem to nezkoušel ani třeba s kamarády u táboráku. Ale musím přiznat, že teď už jsem klidnější a smiřuji se s tím.

A role Laníka ve Skleněném pokoji, kterou jste před měsícem odpremiérovali za osobní účasti autora Simona Mawera?

Ve Skleněném pokoji hraji konečně čistokrevného hajzla a ti se hrají vždycky dobře. To si užívám. (smích) S takovým typem člověka jako je Laník se myslím ve svém životě potkal už každý z nás. Bohužel.

V roce 2011 jste získal Cenu Alfréda Radoka jako Talent roku. Dá se tedy říct, že na letošním ceremoniálu Cen divadelní kritiky (bývalé Ceny Alfréda Radoka – pozn. aut.) budete vystupovat už jako ostřílený účastník?

To tedy rozhodně ne! (smích) Moc si vážím už nominací, ale pokaždé si připadám, že na slavnostní vyhlášení vůbec nepatřím. Ten humbuk kolem mi nedělá dobře. Už jen z tiskové konference k Tháliím jsem se vytratil, jak nejrychleji to šlo. Celé se to ve mně vždycky sevře, jsem nervózní a neužívám si to. Říkal jsem to i Zdeně Herfortové, která je letos také nominovaná na Cenu Thálie, a ta mi odpověděla: Nic si z toho nedělej, mně je taky mizerně. Tak to mě trochu uklidnilo. (smích)

Kdo vás na vyhlášení doprovodí?

Přítelkyně Majka (herečka Městského divadla Brno Mária Lalková – pozn. aut.) se svou sestřenicí a moji oba rodiče. Ti si to myslím užijí víc než já. (smích) Na Tháliích sedí nominovaní přímo na jevišti, takže je na ně po celou dobu vidět, a to mi není dvakrát příjemné. Ceny divadelní kritiky se vyhlašují v Divadle Na Zábradlí, tam to bude myslím takové neformálnější. Po představení Velvet Havel se sejdeme v klubu, dáme si pivo, povykládáme, předáme diplomy… To je prima.

Když jste před čtyřmi lety přebíral Radokovu cenu, měl jste na sobě oblek od herce Erika Parduse, který vám po jeho úmrtí darovala jeho žena. Vezmete si ho z pověrčivosti i tentokrát?

Rád bych, ale zkoušel jsem to a už ho neobleču! Ale na tiskové konferenci k Tháliím jsem měl na sobě alespoň Erikovy boty.

Už víte, kam si ceny případně umístíte?

Nad tím jsem vůbec nepřemýšlel. Vavřínový list z Radokových cen mám v knihovně, diplom k nim jsem si zase vyvěsil na záchodě. A neberte to jako dehonestaci. Je nám tam takto spolu dobře. (smích) Ale teď se čerstvě stěhuji do baráčku kousek od Brna, tam se na takové ceny ještě najde místa… Jen houšť! (smích)

Mohou vám ceny přinést nějaké nové příležitosti?

Třeba to může otevřít nějaká dvířka, která jsou doteď zavřená. Díky Českému rozhlasu Brno a Olomouc ve svém životě už pravidelně potkávám mikrofon, ale kamera mě zatím moc ráda nemá. Jinak doufám, že já osobně bych se nezměnil. Nemám to v povaze. A i kdyby, mám kliku na kamarády a kolegy, kteří mě z toho rychle dostanou. A stejně, jestli žádnou cenu nevyhraji, pak sláva nominací končí vyhlášením. Pokud něco vyhraji, nastane čtrnáctidenní vlna rozhovorů a gratulací, pak vše pomalu ustoupí a zase nastane klid.

Co aktuálního vás teď herecky čeká?

Už od ledna zkoušíme v Buranteatru Goethova Fausta, kde mě režisér Mikoláš Tyc obsadil do titulní role. Aniž by to tušil, byla to jedna z mých vysněných rolí. A doufám, že pro mě přišla v pravý čas. Je to velká dřina, ale moc mě baví se s touto rolí potýkat.