Novinář Szczygieł: Úkol mého psaní? Vyptávám se lidí, jak žít

8. 12. 2012

Redakce

Brno /ROZHOVOR/ - Další díl z cyklu scénických čtení LiStOVáNí Brňanům přiblíží tvorbu polského spisovatele a novináře Mariusze Szczygieła.

Polský reportér Mariusz Szczygieł. | Foto: DENÍK/Lubomír Stehlík

Lepší značku mohl autor těžko vymyslet. Polský reportér Mariusz Szczygieł nazval svou knihu Gottland. Neboť: „Svět bez Boha není možný, a tak v nejateističtější zemi světa, jakou je Česká republika, hraje sedmašedesátiletá hvězda důležitou roli…" Pohorší to čtenáře jako efekt příliš laciný? Po četbě knihy pravděpodobně ne. Vodopád informací a souvislostí o České republice ve dvacátém století promění tento Szczygiełův bestseller na téměř detektivní, ale přesto humornou „listovačku". V neděli večer v brněnském HaDivadle, u příležitosti dalšího dílu z cyklu LiStOVáNí.

Udělalo vám v poslední době něco z vašich zkušeností s Čechy radost a naopak?

Píšu o tom v knize Láska nebeská. Je zajímavé, jak se téměř každý Čech nebo Češka, které potkám, chamtivě vyptávají: Co si o nás myslíte? Já se nikdy nevyptávám, co si lidé myslí o mé knize nebo o Polácích, prostě bych se styděl. Myslím si, že je to pro vás zdravé ptát se a analyzovat: Kdo vlastně my Češi jsme?

Jak se Češi podle vás změnili za těch dvanáct let, kdy jste Prahu navštívil poprvé?

Praha je dáma a dámy nestárnou. Češi? Málo. Pořád, už dvanáct let, po mně téměř každý žádá, abych si zouval boty na návštěvě. Nevkus a sprostota. Samozřejmě, oni si to také říkají nevkus a sprostota on se nezouvá. (smích)

S kým máte tu zkušenost? Ve vaší knize Láska nebeská píšete o Václavu Neckářovi, který vás nechtěl pustit do bytu obutého…

V České republice kromě Karla Gotta se všemi.

Kniha Gottland se stala bestsellerem. Předpokládal jste, že bude mít patnáct dotisků?

Vůbec ne, je to pro mě překvapení. Před tiskem v Polsku jsem chtěl dokonce Gottland zastavit a nahradit výdaje nakladatelství a tiskárně. Už jsem na to byl finančně připravený. S odstupem času se mi totiž vůbec nelíbilo to, co jsem v knize napsal.

Co třeba?

Všechno, každá věta. Hrůza!

Jste rád, že se Gottland dostal i na jeviště? V České republice včetně LiStOVáNí to bylo celkem třikrát. V Polsku také?

Jsem rád, protože se o svých knihách z jeviště vždycky dozvím něco nového. Teď prý připravuje divadlo v Chorzowě muzikál Gottland.

Jak se těšíte na obnovenou šňůru s LiStOVáNím?

Těším se, jakkoliv se snažím už vše ostatní spíše odmítat. Jsem unavený. Ale u LiStOVáNí jsem právě uchvácen kolik energie a kolik nápadů přidali mým slovům. A zároveň vše zůstává jednoduché a pochopitelné, což je skvělé. Viděl jsem jejich zpracování Gottlandu už jednou v Praze a kdybych to srovnal s jedním performativním čtením, které bylo v Polsku, bude to pro hereckou partu Lukáše Hejlíka 1:0.

Je podle vás možné vytvořit tři různé pravdy o Češích, Polácích, Francouzích…? Lzeshrnout, jací jsou oni všichni?

Všichni jsou v podstatě stejní. Jenom se sebeukájí jinými prostředky. Češi v hospodách a smíchu, Poláci v kostele a ve vodce, Francouzi ve vínu a literatuře. Cesty ke štěstí jsou různé, ale podstata člověčenství zůstává stejná.

Co vás vlastně zvedlo ze židle, na které se vám v Polsku dařilo, abyste přijel a začal psát příběhy o Češích a které dokonce apatické Čechy nutí k reflexi?

Moderoval jsem šest let jednu úspěšnou talk-show a byl už příliš populární. Náhodou jsem přijel do Prahy a zjistil, že je to moje útočiště. Nikdo mě tam neznal a mohl jsem se chovat jako reportér. A reportér by neměl mít známou tvář. Proto odmítám 99 procent vystoupení v České televizi. Neumím psát tak, aby se to nečetlo dobře. Ať už jsou to Češi, nebo jakákoliv jiná témata, vždy píšu tak, aby to čtenář četl s radostí až do konce.

Jaký rozdíl cítíte mezi novinářem, spisovatelem a reportérem?

Novinář popisuje běžné události. Reportér popisuje události, ale takovým způsobem, aby to vedlo k zamyšlení. Spisovatel nemusí popisovat žádné události, přestože jeho psaní vždycky musí vést k zamyšlení.

Myslíte si, že se velké věci dějí pomalu?

Ne, jenom některé se dějí pomalu.

Ptám se, stejně jako jste se ptal v Gottlandu vy Tomáše Bati: Vážený pane Szczygiele, jak žít?

Nevím. Proto jsem reportér a vyptávám se na tohle lidí, o kterých píšu. To je hlavní úkol mého psaní.