Nový činoherní titul hýři vtipem a sehranými hereckými výkony, autoři se nebojí politické satiry a navazují na někdejší kabaretní revue.

Autorský tým Cón-Štěpán-Šotkovský-Slovák rekapituluje osmičková výročí s humorem, nadhledem a ironií - s názorem, že letopočty končící osmičkou jsou pro Čechy a Moravany osudové. Velmi volně převyprávěným opisem dějin poukazují na byrokracii, vychytralost a lenost národa. A aby sled událostí nebyl příliš fádní, včlenili do historických faktů smyšlenky, mystifikace a četné odkazy k Brnu.

OSMYČKY: totální unféerie z dějin národa českéhoAutoři: Karel Cón, Petr Štěpán, Jan Šotkovský, Stanislav Slovák
Režie: Stanislav Slovák
Dramaturgie: Miroslav Ondra a Jan Šotkovský
Hudební nastudování a dirigent: Karel Cón
Scéna: Jaroslav Milfajt, kostýmy: Andrea Kučerová.
Hrají: Michal Isteník, Petr Štěpán, Radka Coufalová, Ondřej Halámek, Jakub Uličník a další.
Premiéra: 15. září 2018


Pohrávají si s divákem, baví ho, znejišťují. Ovšem jen do té doby, než se historie v tomto kabaretně-rozverném pojetí stane předvídatelná. Zmínění autoři už za sebou mají vícero úspěšných titulů a jejich divadelní postupy se opakují. Nabízí se otázka, nakolik svým zaujetím pro odlehčenost tématu baví sami sebe a nakolik publikum?

Různorodé události napříč historií v Osmyčkách propojují figury Čeňka Udavače a Marcela Zatýkala. Postavy veskrze negativní, avšak s „měkkým srdcem“, sehraně ztvárňují Michal Isteník a Petr Štěpán. Úlisní debílkové, slizcí udavači a kdesi uvnitř vysmátí srdcerváči táhnou děj od začátku do konce. Zřejmý je odkaz k Voskovci a Werichovi, a to hlavně při opakovaně zpívaném duetu končícím slovy Jsme jenom Češi, stejní Češi… jako vy.

Pěveckých etud se s citem pro daný žánr zhostili zejména Radka Coufalová a Ladislav Kolář. Hudební nastudování Karla Cóna obsáhlo nespočet žánrů, dechovku, rapování či variaci na Noc na Karlštejně. Hudbě nechybí nápad a vtip, někdy, bohužel, na úkor choreografické složky a pěveckého nastudování.

Scénografické řešení Jaroslava Milfajta jde v souladu s projekcemi Petra Hlouška. Propojení akce na jevišti s videoprojekcí je dobře načasované, také tento prvek dává inscenaci potřebný rytmus. Vhled na scénu obepíná řada pivních beček a nad nimi nápis: Kdo svůj národ miluje, nešetří ho. Kostýmy odkazují k jednotlivým historickým etapám. Hercům typově padnou, a to někteří ztvárňují šest i více postav.

Pokud se autoři chtěli popasovat s českými dějinami vtipně, daří se jim to. Svůj národ milují a nešetří ho ani trochu. Právem pociťovaná hořkost je však místy těžkopádná. Nepřímé odsuzování jednání Čeňka a Marcela a jejich boj o odpuštění ztrácí v druhé polovině inscenace na jiskře. To, co bylo v prvních obrazech nové a drzé, je předvídatelné, český boží soud pracuje zdlouhavě a opakuje vyřčené.

Závěrečná řeč patří Janu Werichovi. Ze záznamu zazní jeho zamyšlení o svobodě a o tom, jak málo si jí soudobá společnost váží. Je to příznačné. Svoboda je dnes bezbřehá, vše je dovoleno. Snad také proto je těžké dělat v 21. století politickou satiru či kabaret poukazující na ty nejhorší vlastnosti českého národa. Městskému divadlu se to podařilo velmi obstojně, a to navzdory tomu, že se autoři vysmívají všem i sami sobě.