Divadlo Husa na provázku tak několik minut po čtvrté hodině odpoledne rozezněl stejný úvod, jaký autor používal při přehrávání svých textů na audionahrávky v období disentu. V období, kdy si Havlovy hry hledaly k lidem nejrůznější cesty, než po velkém úsilí hrstky nadšenců nakonec vyšly v samizdatu.

Havel, který seděl zpoza řady oprýskaných dřevěných stolů, si opatrně nasadil brýle a nalistoval první stránky hry Odcházení. Už však nečetl ze svých textů tak jako letos v dubnu, ale z útlého sešitu vydaném edicí Respekt. V následujících pěti dějstvích ožily všechny postavy, jež ve hře vystupují. Bývalý kancléř Riegr s přítelkyní Irenou, Riegrovy dcery Vlasta a Zuzana, tajemníci Hanuš s Viktorem, novinář a fotograf deníku Fuj Jack a Bob, Riegrova obdivovatelka, politoložka a multikulturní sociopsycholožka Bea, pomocník v domácnosti Osvald i bezpáteřní náměstek Klein.

Děj hry umocňoval nádech grotesknosti prolínající se s Havlovi tolik blízkou absurditou a několik rekvizit sporadicky ležících na stolech. Okázalý lustr jako by odkazoval k pompéznosti Riegrovy vily, několik sklenic višnových zavařenin a plastové makety stromů zase k Čechovově Višňovému sadu. Černé deštníky pak symbolicky připomínaly déšť zakončující první a třetí dějství. Odcházení, příběh o odchodu kancléře Riegra z vládní vily, skrývá i spojitosti s Králem Learem.

Stejně jako toto Shakespearovo drama totiž do hloubky zkoumá podstatu lidské důstojnosti a zabývá se zranitelností člověka, který se dostane až na samé dno. Rozpravy smyšlených postav v tolika okamžicích připomínajících osobnosti z Havlova života, čerpají i z naprostých banalit a každodenních všedních maličkostí. Snad v životě každého muže existuje nějaká Bea i starostlivá partnerka, která nemůže nikdy pochopit ono kouzlo nového, avšak chtěného pocitu uznání.

Po přečtení každého z dějství se dramatik odmlčel, s rozpačitým úsměvem poděkoval za pozornost, a než stačili diváci procitnout z naslouchání, rychle zmizel v zákulisí. Čtyři dvacetiminutové přestávky vyplnili divadelníci hudebním programem na alžbětínské scéně a promítáním dokumentů o Havlově politickém, uměleckém i osobním počínání.

Čtení Havel zakončil před půl devátou večer. Povstal ze židle a vychutnával si potlesk. Několikrát odešel a několikrát se na scénu vrátil. Odcházel, přicházel a s pokorou i malou trémou několikrát zamával. Bylo to lidské a bylo to krásné. Snad nejlépe to vystihl Petr Oslzlý, který těchto necelých pět hodin nazval divadelním zázrakem v jednom prostoru a čase.

Ve velkém sále Provázku dramatikově úvodu tiše naslouchalo okolo sto padesáti lidí a mezi diváky nechyběli Petr Oslzlý ani Vladimír Morávek – Havlovi dlouholetí přátelé, kteří jeho návratu k divadlu dodali nádech nedočkavosti všeho nového, na čem bude první český prezident v budoucnu spolupracovat. Po projektu Sto roků kobry totiž divadlo připravilo další sérii her, tentokrát zpytující duši současného českého člověka. A trilogii pojmenovali opravdu příznačně: Perverze v Čechách.

Paralelně s ní Brno rozjasní další akce Úsvit v Čechách, cyklus diskuzních setkání s kritickou reflexí současné české společnosti. Tento sametový festival svým prologem v listopadu zahájí právě Václav Havel a jednotlivých rozprav o české společnosti, víře a jejich hodnotách se zúčastní například Pavel Kohout, Tomáš Halík, Václav Bělohradský, David Černý, Jiří Suchý nebo Věra Chytilová.

„Jedna z věcí, které mě k Provázku přitahují, jsou různorodost a mnohost počínání divadla, které vytváří dlouhodobé projekty pro různé divadelní žánry i druhy setkávání. A co víc, vše do sebe nakonec zapadá. Husa na provázku je křižovatkou duchovní senzibility, křižovatkou, které v Praze není,“ uvedl dopoledne po autorském čtení Havel.