„Hudba mě odjakživa bavila,“ říká PR manager a producent brněnského klubu Fléda Tomáš Ondráček. Přesto nikdy nepočítal s tím, že by mohl díky působení v klubu ovlivňovat brněnskou hudební scénu. „Kdyby mi někdo řekl, že mám vést Flédu, vysmál bych se mu,“ tvrdí.

Společně s Lukášem Starou a Prokopem Holoubkem však už téměř tři roky provozuje jeden z nejúspěšnějších klubů, který udává tempo brněnského hudebního života. Dostal se k tomu náhodou. Vedení Flédy, která vznikla v roce 2001, se nepohodlo a část lidí odešla.

„Zbyl jen Holoubek, který musel půl roku zastávat všechno. Nemohl to stíhat, proto oslovil Lukáše Staru, který tam tehdy pracoval externě, a ten zase mě. Ještě se k nám přidal František Krejčíř, který se stará o bar. A tak jsme se v září 2004 rozhodli, že do toho půjdeme,“ vzpomíná Ondráček. Nikdo z nich neměl zkušenosti a v klubu trávili šestnáct hodin denně. „Teď už se tomu jen směji, jací jsme byli nadšení amatéři, kteří se snažili splnit si sen. Ale ty tři roky nás poznamenaly a posunuly dopředu,“ říká Ondráček.

Sytě červená budova klubu Fléda ve Štefánikově ulici je dějištěm spousty akcí. Vybrat se tam dá z koncertů, tanečních párty, plesů, výstav, vernisáží i divadla. „Snažíme se o něco nového a neokoukaného. Vybudovali jsme si pozici a lidé věří nám i našim projektům,“ vysvětluje Ondráček, který mezi nejzajímavější počiny klubu řadí každoměsíční vystoupení slovenského divadla Skrat či festival hudby New new.

Vedení klubu ale zahrnuje i úskalí a nepříjemnosti. „Lidé si většinou neuvědomují, že je to naše zaměstnání, že jen nesedíme na baru a neužíváme si,“ stěžuje si Ondráček. Často se stává, že mu pozdě večer či v neděli volají lidé a ptají se třeba na to, jestli jsou ještě lístky na některou z akcí. „Je to vypětí a stres, ale my jsme si to vybrali. Jsme workoholici,“ říká Ondráček.

Kvůli práci ani nemá čas myslet na založení rodiny. „Rodinné soužití s někým, kdo pracuje v kultuře, je peklo,“ myslí si. V brněnském hantecu znamená slovo fléda zahálku a nicnedělání. A právě k odpočinku a relaxaci má podle Ondráčka návštěva klubu vést.

Mrzí ho, že je české prostředí na rozdíl od Západu tak konzervativní a clubbing neuznává jako kulturu. „Kultura není jen divadlo. A odreagovat se dá i jinak než chozením po obchodech. Češi by měli být víc otevření přijímání nové hudby,“ přeje si Ondráček.

Co se mu na Brně líbí?
Jsem patriot. Líbí se mi střední velikost Brna, že se tu všichni znají a mohou společně něčeho dosáhnout.

Co se mu nelíbí?
Brno má sice obrovský potenciál, ale nevyužívá jej. Například mu chybí fotbalový stadion.

Co by změnil?
Celospolečenský pohled na clubbing. Že je to také kultura.

Co by chtěl, aby po něm zůstalo?
Aby si lidé , až budou třeba za nějakých padesát nebo šedesát let listovat starými novinami, řekli, že to na Flédě tenkrát žilo a že by u toho také chtěli být.