MILOŠ ZAPLETAL

Čajkovského Oněgin nastudovaný Komorní operou hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně patří mezi největší studentská operní představení v českých i moravských dějinách. Mladí umělci si vybrali dílo velmi náročné jak interpretačně, tak koncepčně.

Pro inscenování romantické opery vyžadující plný orchestrální zvuk studenti zvolili Divadlo Barka, což se ukázalo jako naprosto nevhodné a negativně to ovlivnilo celé představení. Velmi náročný titul zároveň svazoval ruce hlavním protagonistům: museli se tak soustředit na náročné party, že téměř neměli příležitost hrát.

Moderní rekvizity

Komorní charakter divadla ale zároveň umožnil těsný kontakt s diváky, kteří byli dojati upřímnou a nepatetickou inscenací. Režijní pojetí Tomáše Pilaře bylo bohužel značně statické, a umocnilo tak poměrně nedramatický charakter opery. Také jednotlivé nedomyšlené až směšné momenty ubíraly inscenaci na kvalitě. Slavná dopisová scéna se vydařila, zvlášť povedená byla taneční slavnost na venkově a strhující závěr. Naopak obraz dekadentního plesu petrohradské smetánky nebyl zdaleka využit.

Výtvarné pojetí scény a kostýmů silně zatížila barevná symbolika. Jinak byla šedivá scéna v duchu současných snah o „aktualizaci“ klasického operního díla. Využívala moderních rekvizit, které však byly spíš projevem šlendriánství a lenosti přemýšlet než naplněním tvůrčí koncepce.
Zatímco pěvecky dominoval hlavní pár (Taťána a Oněgin), herecky pár vedlejší (Olga a Lenskij). Lenka Turčanová v obou směrech takřka excelovala. Její Taťána byla zasněná, melancholická a hluboce citová.

To Olga Lucie Szabové (rovněž velice podařená), tato věčně vysmátá mrcha, byla přesným protikladem své éterické sestry. Na Dária Grbíće jako Oněgina bylo potřeba si zvyknout, ale zvlášť ke konci dokazoval, že je pro tuto roli jako dělaný.

Pavel Valenta se se svým lyrickým, i když poněkud slabým tenorem dobře hodil pro roli Lenského. Velmi solidní byly i Lenka Čermáková (Filipěvna) a Jana Plachetková (Larina) – i když pro obě tyto role bych si představoval jiné, zralejší typy. I přes epizodický charakter své role téměř zastínil všechny ostatní velký basový talent Jan Šťáva (Gremin). Jedná se o jeho zatím nejlepší roli.

P. I. Čajkovskij
Brno, Komorní opera Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění v Brně – Pjotr Iljič Čajkovskij: Oněgin.
Dirigent: Zuzana Pirnerová,
režie: Tomáš Pilař, scéna: Anna Solilová, kostýmy: Ivana Miklošková, Veronika Fiurášková, sbormistr: Lukáš Kozubík.
Premiéra v Bezbariérovém divadle Barka 27. března 2011, psáno z reprízy 31. března 2011.

Baletní výstupy

Hlavní slabinou představení byl orchestr, který Zuzana Pirnerová nedokázala udržet pohromadě. Vinou toho se občas rozpadaly i jednotlivé ansámbly a sbory. Naopak mi chybělo větší rytmické odstínění. Příčina může být v nedostatečném času na přípravu. Špatně zněly hlavně smyčce (intonační nejistota) a zahuhlané lesní rohy. Naopak tolik důležité klarinety ostudu neudělaly. Úroveň představení zvyšovaly baletní a sborové výstupy žáků brněnské Taneční konzervatoře a Smíšeného sboru pod vedením Lukáše Kozubíka.

Pokud Oněgina zhodnotím jako Oněgina studentského, tedy ne zcela profesionálního, potom je mimořádně povedený. Vidět a slyšet tuto inscenaci plnou chyb, nadšení, trémy a bezprostřednosti je paradoxně velkým zážitkem.

Autor je studentem Hudební vědy na Masarykově univerzitě v Brně.