Růžová. Růžové byly nejen kufry, notebook a kostýmy, ale celá pozoruhodně pojatá scéna. Jejím ústředním prvkem byla zeď ve tvaru obalu populárního (růžového) léku Ibuprofen 400. Jedovatě růžové byly i dva lékárnické stolky, které vznikly rozpůlením tabletky ibuprofenu v nadživotní velikosti. Otáčivé kruhové pódium bylo funkčně využito a vnášelo do představení potřebnou dynamiku, zvlášť podařená byla halucinační scéna z prvního dějství.

Jako nešťastný krok a hlavní chybu inscenace však vidím vynechání simultánního překladu libreta. Tento nedostatek pořadatelé nezmírnili ani otištěním českého překladu libreta do programu. Je třeba mít na paměti, že text je hlavním nositelem sémantického obsahu jakékoliv opery. Chápu snahu inscenátorů, vědomých si toho, že humor Haydnova díla ztratil za 250 let mnoho ze své aktuálnosti, dosáhnout ozvláštňujícího efektu. Ovšem ozvláštnění je třeba hledat v samotném materiálu předlohy, tedy v partituře, nikoliv mimo něj. Absenci překladu libreta nenahradily ani (ne)vtipné titulky, „které nás konfrontují s ‚mediální skutečností‘ “. Naopak hrátky se zapojením češtiny a angličtiny i samotný nápad pojmout postavu Grilletty jako českou dívku hodnotím kladně.

Občas až křečovitá snaha vyhnout se jakémukoliv anachronismu vedla režii k zasazení děje do neurčitého kvazi-moderního prostředí. To nebyl špatný krok, kombinace výborných stylizovaných kostýmů a až surrealistické scény vytvářela skutečně podmanivou atmosféru – osobně bych však v této inscenaci uvítal hledání paralel moderního světa s komedií dell’arte a snahou po rekontextualizaci charakteristických postav tohoto žánru.

Petr Levíček (Sempronio) rozehrál svoji roli s patřičnou dávkou zkušeností jako robustní a přitom komicky odlehčenou postavu s krásnou tenorovou kantilénou. Ve vypjatých momentech druhého dějství se však nevyhnul nepřesné intonaci mollové a durové tercie. Ondřej Koplík (Megnone) působil v prvním dějství díky intonační nejistotě poměrně rozpačitým dojmem, ve druhém dějství však nabral dech a ve třetím exceloval (výbuchy vzteku). Lucie Kašpárková zářila v roli Grilletty se sebejistotou na svůj věk nevídanou. Zejména náročná místa ve výškách zvládla s přehledem.

Jako nejlepší ze čtyř aktérů hodnotím Andreu Priechodskou v kalhotové roli Volpina. Fyzicky náročnou roli zvládla subtilní sopranistka s bravurou a úsměvem na rtech. Výjimečně dobrá byla i herecky, zejména mimika dodávala její postavě patřičně komický charakter. Dirigent Ondrej Olos vedl orchestr spolehlivě k dynamickému a rytmicky pregnantnímu projevu. Ocenění si zaslouží odvážný krok dramaturgie Národního divadla Brno – vidět Haydnovu operu v české (potažmo moravské) kotlině je totiž opravdová vzácnost.

Opera Lékárník (jako kombinace hravé podívané a hudby prověřené zkouškou času) poměrně nenásilně oslovila starší i mladou generaci, aniž by musela balancovat na hranici dobrého vkusu. Doufejme, že bude impulzem k častějšímu provádění podobných „zapomenutých“ děl. I přes všechna zmíněná šlápnutí vedle hodnotím Lékárníka jako jednu z brněnských operních událostí sezony.

MILOŠ ZAPLETAL

Autor je studentem hudební vědy na Masarykově univerzitě v Brně.

Joseph Haydn: Lékárník

Dirigent: Ondrej Olos
Režie: Tomáš Studený
Scéna a kostýmy: Eva Jiřikovská.
Uvedlo Národní divadlo Brno, premiéra v Divadle Reduta 9. dubna 2010