Petr Váša: Fyzické básnictví je velké dobrodružství

Petr Váša, který vystudoval dějiny umění, je nejen zpěvák a zakladatel skupiny Ty Syčáci, ale také pedagog, performer a především fyzický básník. Na počátku 80. let skočil rovnýma nohama do bigbítu a Brněnské scény. A zanedlouho nato se stal originální osobností současné kultury, dělá si co chce a říká, že ho to dokonce uživí.

Minulý týden měl premiéru film Muži v říji režiséra Roberta Sedláčka, v němž jste ztvárnil roli pomateného blázna Dana, jak vznikla vaše spolupráce?
Viděl mě v televizi a prý se mu zdálo, že i v tak chladném médiu vypadám živě. (smích)

Co vám tato filmová zkušenost přinesla nového?
Byl to úžasný zážitek.

Jednalo se o vaši první filmovou zkušenost?
V devadesátých letech jsem se studenty FAMU natáčel stylizovaný dokument. V něm jsem ovšem hrál sám sebe, nešlo o roli v klasickém slova smyslu. Filmové cíle zatím žádné nemám, těch ostatních mám až nad hlavu.

Jako jeden z mála jste takzvaně na volné noze, uživíte se?
Minulý rok jsem slavil dvacet let života na volné noze, funguje to, nebyl jsem nikdy jinak zaměstnán než jako svobodný umělec.

Často jste nálepkován jako fyzický básník, co přesně pro vás toto označení znamená?
Je to velké dobrodružství a experiment, který trvá od roku 1991. Před pár měsíci konečně přišel ten velký den, kdy jsem dokončil webové a multimediální zpracování fyzického básnictví za tuto éru. Výsledkem je osm audio cd, čtyři knihy grafik, jedna a půl hodiny videa, což je asi pětadvacet pečlivě zpracovaných klipů, kniha textů a kniha rozhovorů a dokumentace. Je to úžasné, po letech pátrání a chaosu to všechno vidět na jedné hromádce, cítím se jako kdybych vyhrál ve sportce.

Loučíte se nerad s planými nápady?
To tedy velmi nerad, a proto koš, do kterého tyto nápady odhazuji, považuji za recyklační. S čím si nevím rady, spíš odkládám, než vyhazuji. Nápady se snadněji chrlí, než zpracovávají. Jedna věc je tvořivost, druhá zpracování, ale třetí sebekritika, a ta musí být stejně vybroušená jako chrlič nápadů. Když se věc nedaří, říkám si, že je to chyba zpracování a hledám, jak jinak nápad formovat.

Existuje autorita, která vás přinutí k sebereflexi?
Když pracujeme se Syčáky, tak je to týmová práce a vyhledávám různé připomínky k výsledné podobě naší hudby. Ale když píšu texty, tak to ne, nad tím mám absolutní kontrolu já sám. A když mi k tomu někdo něco řekne, tak to sice vnímám, ale spíš se podle toho nechovám.

A co kritika?
Nestěžuju si. I když… Jednou kdosi napsal kritiku na vystoupení, na kterém jsem vůbec nebyl! Beru to tak, že kritizování je práce, kterou prostě „někdo dělat musí“. Tak jako musí být mouchy, aby vlaštovky měly co žrát, což ale asi není nejlepší příměr. Myslím si, že nějaký ideální objektivní reportér by dlouho u řemesla nevydržel. V novinách jsou více vítaní lidé, kteří vytváří konflikt a lidi konflikty milují, líp se to čte. Biologicky jsme nastaveni na rozlišování typu černá bílá, vpravo vlevo. Je to naše základní orientační schéma. Komu to trošku pálí, ví, že věci bývají složitější.

Chtěl byste se vrátit zpět a udělat něco jinak? Původně jste měl našlápnuto spíše rockersky…
Jsem šťastný, že to dopadlo takhle. Rokenrol miluji, ale fyzické básnictví je vynález, dobrodružství, cesta do neznáma. Na rokenrolu se mi líbí atmosféra a ten tah. Pro mne ale byl třeba z pohledu dějin umění Hendrix, spíš než písničkář nebo kytarista, objevitel, který začal něco, co nikdo před ním nedělal. Zkušenost fyzického básnictví je výsledkem podobného pokusu a právě proto bych ji za nic jiného nevyměnil.

Začínal jste syrovou kytarou a údernými vyhrávkami s tím, že sóla jsou zbytečná vata a zdržování diváka. Platí to dodnes?
Se sóly je trošku problém, lidí jako Hendrix není moc, mluvím o oblasti bigbítu. Kdyby se dala shrnout všechna ta sóla, co byla zahrána v tomto žánru, tak se asi té vaty najde strašně moc. Já už na kytaru na pódiu dávno nehraji, jenom na ni skládám. Petr Zavadil to v Syčácích všechno zahraje podle mých představ a ještě k tomu přidá spoustu svého. A já se můžu soustředit jen na pódiové skotačení. Syčáky považuji za pokračování Z kopce a projekt Ty Syčáci Bum Bum Bum mi ve srovnání s fyzickým básnictvím připadá jako úplná popmusic.

Jste nezávislý umělec, co je podle vás nezávislé umění?
No, třeba že by to ti lidi dělali i na pustém ostrově. Nikdo nás do toho nenutí. Jakákoliv podpora je sice vítaná a žádoucí, ale na druhé straně je to privilegium, potěšení, že vůbec něco takového můžeme dělat. Je to jako třeba žít s úžasnou ženou, taky k tomu nepotřebujete publikum.

Učíte v Brně na fakultě výtvarných umění, jak došlo k tomu, že fyzické básnictví je předmětem vysokoškolského studia?
Na počátku 90. let, když jsem začínal s fyzickým básnictvím, jsem také začal dostávat nabídky na vedení kurzů pro účastníky různých divadelních festivalů. Zkusil jsem to, zpočátku spíš ze zvědavosti. Vymyslel jsem takový systém, řadu pohybových, hlasových, řečových a grafických cvičení, která jsou přístupná v podstatě komukoliv, a od té doby dělám kurzy fyzického básnictví pro různé organizace a školy, několik let jsem učil na Janáčkově akademii múzických umění a na Fakultě výtvarného umění v Brně to funguje dodnes.

Jak se na vaše počínání na kulturní scéně dívají pedagogičtí kolegové?
Doufám, že s osvíceným porozuměním. (smích)

Je to vše, čeho jste dosáhl, víc náhoda a štěstí, nebo je to směsice talentu a pracovitosti?
Štěstí určitě mám, kdybych řekl že ne, tak bych urazil Prozřetelnost, která je mou ústřední manažerkou. Druhou věcí je, že se hodně snažím.Umělecký život bylo něco, k čemu jsem se rozhodl, když mi bylo patnáct a od té doby jsem dělal vše pro to, aby se mi to povedlo. Hodně výborných muzikantů se nechce živit hudbou a často dobře ví proč. Pro mě je nejlepší žít, jak žiju, dělat si co chci.

Na čem pracujete teď a jaké jsou vaše nejbližší plány?
Dopisuji knihu, takovou fikci o fyzických básnících s mírně nadpřirozenými schopnostmi. Se Syčáky chystáme mezinárodní program v „trans-latině“ pro naše zahraniční cesty a zároveň připravujeme novou desku Bum. S Jasnou pákou děláme nové písničky. A taky mám nějaké výtvarné projekty.

TOMÁŠ KYTNAR
Autor je dramaturgem brněnského hudebního klubu Stará Pekárna.