Od pokleslosti staropražských kabaretů přes dobrodružnou cestu vlakem na frontu až po hrůzy na bojištích první světové války vystavěl oblouk své nejnovější inscenace režisér Jan Antonín Pitínský. Pod názvem Mein Švejk nastudoval v divadle Husa na provázku adaptaci známého románu Jaroslava Haška doplněnou o pokračování od spisovatele Karla Vaňka. Vedle svébytného uchopení titulního postavy nechal dalších sedm herců ztvárnit více než třicítku různých charakterů. Výsledkem je živá podívaná s mnoha režijními nápady, byť při stotřicetiminutovém nonstop večeru v závěru už mírně rozvleklá.

Pitínského výchozí snahou bylo uchopit fenomén Švejka svébytně a po svém; zbavit tuto dnes už legendární českou postavu zažitých stereotypů a oddémonizovat ho od typicky naivistických Ladových obrázků či filmového pojetí s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli. Scénář napsaný dramaturgem divadla Miroslavem Oščatkou nepředkládá Švejka jako přihlouplého jelimana, ale jako člověka s prokreslenějším charakterem a mnoha - byť temnějšími - rysy. I zde si však Švejk uchovává velikou imaginaci a vypravěčské schopnosti.

Novátorské uchopení postavy Švejka pramení z velké části i z toho, že tvůrci čerpali nejen ze slavného čtyřdílného - avšak nedokončeného - románu Jaroslava Haška, ale i z jeho pokračování od Karla Vaňka. Český spisovatel a humorista začíná tam, kde Hašek v románu skončil, a příběh graduje Švejkovou smrtí v ruském zajetí. Větší část brněnské inscenace se tak odehrává už ve válce, na rozdíl od filmové verze z roku 1956, která věnuje velký prostor příhodám před odjezdem na frontu. Za vnější slupkou „idyly" ale i zde v pozadí cítíme krutou realitu.

V duchu podtitulu Operetta.Komedie. Smrt vystavěl Pitínský inscenaci tří různě odlišných vyznění. Nejprve nabírá příběh zběsilé tempo v kulisách kabaretu či burleskní opery, kde postavy v parodické nadsázce a zpěvném duchu interpretují známý text románu.
Prostřední částí odehrávající se ve vlaku cestou na frontu se zase nejvíce line humorná linka. Divák není ochuzen ani o sprchování nahých vojáků, vysedávání na latríně či scénu hromadné masturbace za zvuků hitu Tenkrát na západě, která patří k vrcholům inscenace. To vše zpodobněné vkusně a bez laciných efektů. Nakonec příběhem čím dál více prostupuje syrová realita války, kterou i na jevišti provází zachycení čím dál drsnějších výjevů. Ve více než dvouhodinovém nonstop večeru se příběh v této fázi už přece jen stává rozvleklým a poněkud ztrácí tempo.

Devízou brněnského nastudování jsou herecké výkony, které zde z velké části předvádí nová provázkovská generace. Kromě Švejka, kterého pětadvacetiletý Dalibor Buš zpodobnil s mužností a jiskřivou energií, ztvárňují všichni několik postav. Například Vladimír Hauser je hostinským Palivcem a dalšími třemi epizodními postavami, Růžena Dvořáková hraje bytnou Müllerovou a zároveň další čtyři mužské role. V různě karikovaných šaržích mužských postav se zde blýskne i provázkovská stálice Ivana Hloužková.

Na nápaditě vytvořené scéně Milanem Nytrou, která umožňuje plynulé přestavby, utvářejí atmosféru příběhu podstatně také hudba Richarda Dvořáka. Ten vedle vlastních skladeb použil i známé songy od Franka Zappy, Jimiho Hendrixe či The Doors.

Mein Švejk je druhým dílem dramaturgického cyklu Provázku s názvem Smějící se bestie, v němž divadlo ve dvou sezonách zkoumá typický český přístup k řešení krizových situací. Po Myších Natálie Mooshabrové na motivy románu Ladislava Fuchse, kterými se zde v závěru loňské sezony nepříliš vydařeně uvedl Jan Antonín Pitínský, stvořil stejný režisér tentokrát živou a barvitou inscenaci.