Kliknutím zvětšíte„Nebylo to tak, že by lidi najednou začali ve velkém chodit na koncerty. Je za tím dlouhá cesta,“ říká v rozhovoru písničkář civilním jménem Jan Pokorný.
Bezprostředně na Pokáčovo jaro navazuje Pokáčovo léto. Jeden z prvních letních koncertů připadá na pátek 19. května na festivalu Litava Park v Bučovicích na Vyškovsku a následují další na jižní Moravě. Jaký máte vztah k tomuto kraji?
Velice kladný, samozřejmě! Na Prahu sice nedám dopustit, žiju zde dlouho a mám ji rád. Ale zdá se mi, že opravdu platí, čím blíž jsme jižní Moravě, tím jsou lidi vřelejší. A také nás pořadatelé hostí nějakými místními specialitami. Je to pohostinný kraj. V Bučovicích jsem asi nikdy nebyl, ale slyšel jsem, že na zdejším festivalu vystoupí hodně hráčů na ukulele, to mě těší!
Jste typ umělce, který oslovuje lidi napříč generacemi. Kdo je váš kmenový fanoušek? Je vůbec nějaký takový?
Je pravda, že na moje koncerty chodí od dětí předškolního věku až po babičky. Nikdy jsem si ale nepředstavoval, že bych dokázal zaujmout tak širokou škálu. Podle mě je průměrný věk asi tak třicet let. Fascinuje mě, že moje muzika hodně baví děti. Občas se v ní odráží opravdu hodně dospělácké věci, ale stejně jsou do písniček zblázněné. Z toho mám radost, akorát rodiče pak asi musí doma předvést nějakou výchovu, aby pak děti neříkaly některé nevhodné výrazy ve škole.
Do nedávna jste chodil do práce, která souvisela s vaším studiem na Fakultě elektrotechnické ČVUT. Je to pořád platná informace?
No je pravda, že v práci jsem oficiálně neskončil, ale už jsem tam dlouho nebyl. Asi půl roku zpátky mi poslali mé osobní věci, co jsem tam měl jako pantofle a papíry ze stolu, takže se asi smířili s tím, že už nepřijdu.
A nebylo to fajn v tom, že jste tam přišel na jiné myšlenky?
To jo, ale přibývalo koncertů a v jednu chvíli přestalo být oboje současně zvladatelné, tak jsem dal přednost muzice. Ale dokud to jenom trochu šlo, udržoval jsem se v IT, protože mě to bavilo. Muzika mě ale baví ještě víc. Pravda je, že když člověku třeba není dobře a má vylézt před vyprodaný sál, tak si říká, jestli by mu nebylo líp v té kanceláři, kde by si mohl vzít volno a byl by doma. Ale pozitiva profesionálního hudebníka převažují. Jezdím po republice, rozdávám lidem radost, a ještě se tím uživím. To je práce snů. Samozřejmě, že mi občas nejde psát, ale nikdy jsem se na to nechtěl vykašlat.
Zaujala mě vaše stáž v Bruselu. Pracoval jste tam půl roku pro Toyotu na výzkumu autonomních vozidel. To musela být ohromná zkušenost, ne?
To rozhodně, doporučil bych to úplně každému. Když se občas potkám s nějakými vysokoškoláky, kterým se nechce jet třeba na Erasmus nebo na nějakou zahraniční stáž, tak jim doporučuju, aby jeli, i když se jim nechce. Mně se taky nechtělo. Ale všichni tvrdili, že to bude přínosné, tak jsem uvěřil. A přínosné to bylo velmi. Viděl jsem, jak se žije v hlavním městě Belgie, bydlel jsem v turecké čtvrti, kde se mluvilo francouzsky. V práci jsem byl s Japonci a Dány a dalšími, takže obecně velmi mezinárodní prostředí. Skvělá zkušenost. Po návratu ze stáže, když jsem získal inženýrský diplom z ČVUT, dostal jsem od Toyoty nabídku práce. Chtěl jsem dát ale šanci muzice. To bylo ještě ve fázi, kdy jsem se hudbou neživil, spíš jsem občas pro někoho psal texty. Dával jsem je na Youtube a měl jsem v plánu vydat desku s nadějí, že bude někoho bavit.
To se naplnilo docela rychle, ne?
Záleží, jak se na to díváte, první písničku jsem vydal v roce 2008, což je patnáct let.
No ale patnáct let a nedávno patnáct tisíc lidí v O2 aréně.
Ano, touto optikou je to tisíc fanoušků za rok. Někteří lidé ale často vidí známou osobnost a řeknou si, že jde o talent od přírody, hodně lidí ho poslouchá, ale málo lidí vidí cestu, která předcházela. Byly to hodiny, dny, týdny a roky práce. Nesčetně odehraných koncertů zadarmo, nesčetně tvůrčích krizí. Do povědomí jsem se více dostal v roce 2017, kdy jsem vydal Vymlácený entry. Ale nebylo to tak, že by lidi najednou začali ve velkém chodit na koncerty. Písničky sice měly hodně zhlédnutí na Youtube, ale to ještě neznamená vysokou návštěvnost na koncertech. Zkoušel jsem dělat různé streamy, hrál jsem písničky na ukulele, vytvářel různé scatche na Youtube, což se mimochodem ukázalo, že nefunguje, tak jsem přestal. Musel jsem zkoušet různé věci, abych zjistil, co lidi baví. Jsem přesvědčený, že je potřeba tomu dát těch „deset tisíc hodin“, a pak je v tom člověk dobrý.
Do jaké míry je to kombinace tvrdé práce a štěstí? Myslíte si, že to opravdu stačí jenom odmakat nebo je zapotřebí i štěstí?
Můj oblíbenec Ed Sheeran řekl, že štěstí je, když příležitost potká připravenost. Člověk musí být připravený, musí za sebou mít odpracované hodiny a potom, když přijde příležitost, je potřeba ji chytit za pačesy. Myslím si, že sláva a úspěch prostě někomu jen tak z nebe do klína nespadne. Mám velké štěstí v tom, čím se živím, ale šel jsem tomu opravdu hodně naproti. Když jsem vydal první album a dal ho na internet, myslel jsem si, že jsem mistr světa. Pak přišly první recenze, které nebyly nic moc. O kritikách jsem si myslel své, říkal jsem si, že album je přece super. Ale když se podívám zpětně, tak opravdu až tak super nebylo. Chci říct, že jde opravdu o běh na dlouhou trať a je potřeba vytrvat.
Podepsal byste se pod to, co řekl o štěstí Elon Musk, že štěstí je realita minus očekávání?
Ano, to je moc hezky řečeno.
A když jsme u Elona Muska, zajímá vás výzkum vesmíru? Nedávno v médiích hodně rezonovaly spekulace o existenci mimozemšťanů v souvislosti s neznámými předměty (balóny), které byly sestřeleny v nad Severní Amerikou…
Myslím, že americký astrofyzik Neil deGrasse Tyson napsal, že rozdíl mezi genomem člověka a šimpanze jsou dvě procenta. Tak nějak to tvrzení bylo. My se na to možná díváme, že šimpanzi jsou hloupí a my jsme proti nim hotoví géniové, ale vůbec to tak není. Abych odpověděl na otázku – podle mě neexistují žádní mužíci se zelenými hlavami, ale řekl bych, že sami asi úplně nejsme. Jenom v jiné dimenzi. My máme dimenzi 3D, oni můžou mít třeba 10D. Prostě jiná dimenze, kterou nejsme schopni chápat.
Už jste zkoušel chatovat s umělou inteligencí?
Ano, zrovna včera jsme nechali umělou inteligenci napsat básničku o kočce a musím říct, že to zvládla opravdu dobře. Občas se mě někdo zeptá, jestli se nebojím, že nám umělá inteligence vezme práci. Tak podle té včerejší básničky bych se toho i bál.
Pokud by se to stalo, máte výhodu, protože se můžete vrátit k té informatice. I když už se tím dnes neživíte, udržujete se takzvaně v kurzu?
Uživatelsky ano, moderní technologie mě zajímají, ale zbývá mi na to míň času, než bych si přál. Je pravda, že s malými dětmi času hodně ubude, ale zase přibude čas s rodinou, který je nejcennější. To je nejvíc, co může být.
Když jsem sledovala některé rozhovory s vámi, nabyla jsem dojmu, že nikdy nemáte blbou náladu. Anebo ji umíte dobře schovat, když ji máte. Zdá se mi, že jste pořád v pohodě.
Snažím se. Máme to se sestrou asi po mamce, jsme hodně vyklidnění. Když se Vašek (Voxel) jednou potkal s mojí mamkou v tramvaji, tak říkal, že ona je úplný já a já jsem úplná ona. Řekl bych, že máme v genech nenechat se moc rozhodit, protože to většinou jednoduše nedává smysl.
Umíte se někdy opravdu naštvat?
Ano, když Sparta hraje blbě. Ale doma mám zakázáno být kvůli tomu naštvaný, takže naštvaný nejsem.
KLÁRA MARS
4
3
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
