Závěr divadelní sezony patří na prknech Mahenova divadla první brněnské inscenaci pohádkové opery Popelka. Toto „dramma giocoso“ stylově těžící zejména z Mozarta, ale také z tradice italského bel canta napsal pětadvacetiletý Rossini necelý rok po fenomenálním úspěchu svého Lazebníka.

Režii, scénu i kostýmy pojal šéf brněnské opery Rocc jako prostředek k oslovení současného televizí vychovaného diváka – bez rozdílu věku. Jak se mu to podařilo?

Scéna působila nevkusně, dominovala jí jedovatě zelená umělá tráva, která se před plesovou scénou shrnula. To bylo jedno z mála scénografických ozvláštnění, jaké inscenace nabídla. Ještě horší byl zadní plán scény využívající symbolů typu „I love McDonald“. I když mělo jít o obdobu pop-artu, výsledek působil nejednotně.

Neatraktivní scéna

Stylizace využívající kýče mohou esteticky fungovat pouze tehdy, pokud jsou promyšlené a do detailu dotažené. Jedině tehdy jde o umění využívající kýče, a ne o kýč tvářící se jako umění. Křiklavě barevné kostýmy, šňůry na prádlo, na pozadí oblaka nebo automobil značky Ferrari – scéna nebyla ani vizuálně atraktivní ani funkční, působila ploše a nudně a aktéry vedla k herecky statickému projevu (například ve „vysávací“ scéně z prvního dějství).

Hlavní hvězdou večera byla Terézia Kružliaková, která ztvárnila hlavní a náročnou roli Popelky. Předvedla snad všechny hlasové polohy, jež si pod pojmem koloraturní mezzosoprán lze představit a melancholický charakter postavy podtrhla sametovou barvou svého hlasu, který se postupně rozjasňoval, až zářil ve finální árii di bravura. Andrea Priechodská byla výborná pěvecky (lehký, perlivý, téměř subretní soprán) i herecky jako čiperná Popelčina sestra Clorinda.

Suverénní výkony

Jiří Sulženko zpíval roli Dona Magnifica s přirozenou komikou a nezapřel svoji kovanost v rolích Figara, Papagena a Leporella, zato Jakub Tolaš tolik přesvědčivý nebyl – aniž bych chtěl pochybovat o jeho nasazení, působila role Dandiniho odbytě, chyběl mu charakteristický barytonový důraz. David Nykl (Alidoro) svým basbarytonem upoutal na okrajovou roli dodatečnou pozornost; to samé platí pro mezzosopranistku Václavu Houskovou v roli Tisbe. Otokar Klein se svým lyrickým tenorem jevil pro roli Dona Ramira přímo předurčený

Všichni pěvci byli suverénní i v náročných ansámblech. Zvláštní pochvalu zaslouží orchestr, technicky obtížné byly zejména party hoboje, flétny a kontrabasu. Dirigent Jakub Klecker se vyznamenal ve svěží předehře a včas zastavil předčasný nástup na konci druhého dějství. Tradičně výborný byl také sbor Janáčkovy opery.

MILOŠ ZAPLETAL

Autor je studentem hudební vědy na Masarykově univerzitě v Brně.