Když se řekne Jaroměřice nad Rokytnou, automaticky se na mysl vkrádá jméno Jana Adama z Questenberka, pána, který dal počátkem 18. století zámku dnešní podobu…

Vidíte, podařilo se mu takové dílo, každý je paf, když k nám přijede poprvé. Navíc jeho poddaní ho měli rádi, byl k nim slušný, však na ně pamatoval v závěti, všem odpustil dluhy, jež u něj měli. A navrch jim rozdal tisíc zlatých, to byly obrovské peníze. Rozhodně šlo na tehdejší dobu o neobvyklý přístup. A přesto nejspíš umíral s pocitem, že v životě nebyl dost úspěšný.

Zámek v Jaroměřích.Zdroj: Deník/Lubor PlíhalJakto? Postavil přece jeden z největších barokních domů své doby, provozoval špičkový kulturní život, tak co bylo špatně?

Neudělal u vídeňského dvora kariéru, po jaké toužil. Tehdejší král Karel VI., otec Marie Terezie, ho moc nemusel. Nevydařila se mu manželství. Nezplodil potomka. A zámek chtěl mít ještě větší, ještě luxusnější, což nedokázal.

Jak dlouho vlastně dělníci a řemeslníci zámek stavěli?

Nějakých dvacet let. Bez věží kostela. Questenberk se s nimi pěkně nazlobil. Pro lepší představu – byl vlastně ředitelem obrovského podniku, k tomu měl soudní moc. Jeho továrna zahrnovala tři panství – Jaroměřice, Bečov až v západních Čechách a majetky v Dolních Rakousích. Stavěl, soudil spory svých poddaných, dohadoval se s řemeslníky. I když měl správce, stejně hlavní tíha spočívala na něm.

Řemeslníci té doby si dovolili něco na panském udělat špatně?

To víte, že ano. Je to pořád stejné. Například v čínském kabinetu je krásná intarzovaná podlaha. Podlahář, který ji vytvářel, byl pijan a karbaník. Hraběti dalo hodně práce ho přinutit, aby dílo dokončil včas a v požadované kvalitě.

O Questenberkovi se mluví hodně, přitom uplynula už celá staletí od jeho smrti. O Vrbnech, kteří byli posledními urozenými majiteli, je slyšet spíš výjimečně. Jak vlastně skončilo účinkování tohoto rodu v Jaroměřicích?

Docela prozaicky. Zadlužené panství přenechali Němcům. Hraběnka Elvíra, vdova po hraběti z Vrbna, zemřela v roce 1943 ve Vídni. Za svůj život stihla – jak jedna moje kolegyně říká – „prošustrovat“ tři panství. Byla to kovaná Němka, původem bavorská princezna z rodu Wittelsbachů, k Jaroměřicím ani zdejším lidem neměla vztah, pohrdala jimi. Byla upjatá a pyšná. Když Němci v roce 1939 překročili československé hranice, podle vzpomínek jaroměřické komorné Elvíra pouze utrousila: Na endlich! Konečně! Nejlépe se cítila v rodném Mnichově. Na Moravě toho, kdo se jí nehodil a ona mu dlužila, bez okolků udala gestapu.

Co Němci na zámku dělali?

Měli zde správu říšských železnic.

Přihlásil se někdo z rodiny po roce 1989 s požadavkem na restituce?

Přímí potomci už nežili, ti zhynuli při nešťastném požáru mnichovského domu v roce 1973. Jakýsi pochybný pokus přišel od rodu Esterházyů. To byla vzdálenější rodová linie. Mysleli, že v divoké době může projít všechno, ale neprošlo. A pak sem až do vysokého věku jezdil starý pan Freudenthal z další rodové linie. Jeho jméno v českém překladu znamená Vrbna. Měl majetek v Dolních Rakousích. Jezdil do Jaroměřic kvůli vzpomínkám na dětství. Elvíra byla jeho teta.

Co o ní říkal?

Nic moc pěkného. On to byl velmi milý a slušný člověk. Jeho teta Elvíra si celý život zakládala na svém princeznovském původu. Vyžadovala, aby se jí říkalo Její královská Výsosti a musela se jí vždy políbit ruka. Pan Freudenthal vzpomínal na její hubenou postavu, kterou si udržovala přísnou životosprávou. Ruka nabízená k polibku mu jako malému dítěti připomínala dračí pařát, a tak polibek vytrvale odmítal. Za trest potom musel trávit celé dny zavřený v zámeckém dětském pokoji. Se smíchem mi říkal – tento výhled velmi dobře znám.

Jana Petrová.Zdroj: Deník / Jaroslav LoskotMáte v depozitářích po Elvíře něco zajímavého?

Já osobně mám zajímavost. Hraběnčiny šaty. Ona byla samozřejmě parádivá. Komorné jednou darovala hedvábné šaty, které už nenosila – ve stylu opravdové moderny třicátých let, jednoduché a velmi krásné. Komorná si je lehce přešila. Pak jsme se setkaly a ona mi je věnovala. Velmi si jich cením.

Nedivila bych se, kdyby Elvíra dodnes na zámku strašila…

Ale já ji mám vlastně ráda, protože je to barvitá postava. Negativní, avšak zajímavá. Stejně jako mám ráda pro schopnosti a osobnost Jana Adama z Questenberka. Ani s jedním z nich není nuda.

Mimochodem, slyšela jsem, že na zámku straší. Setkala jste se s nějakým nadpřirozenem?

Já ne. O tom by mohl vyprávět spíš bývalý pan kastelán, náš předchůdce. On byl sice ateista, přesto si nikdy neodpustil pochybovačné řeči o vitríně s uniformou.

Jakou?

To je velmi starý kousek ošacení a za sebe musím říct, že i pěkně nechutný. Jaroměřice byly za socialismu svozovým zámkem pro dalších padesát zámků na Moravě, soustředily se zde zařízení a cenné předměty, které komunisti vystěhovávali. Mezi nimi doputovala vitrína s uniformou, kterou měl na sobě v napoleonských válkách jeden z Lichtenštejnů, jimž patřilo panství v Moravském Krumlově. Byl v jakési bitvě raněn, naštěstí přežil. Jako památku si pak uchovával onu zakrvavenou uniformu i s košilí.

A ta uniforma nějak straší?

Už ne. Přesunula jsem ji do místa, odkud nemůže ven, ani kdyby já nevím co. Už sahat na ni bylo pro mě utrpení, úplně jsem u toho pištěla. Starý pan kastelán říkal, že za něj se stávalo, že i když dveře vitríny přibil hřebíčkem, druhý den ráno stejně byly otevřené, ač do místnosti neměl nikdo přístup. A v tom je to záhadné. Každý starý dům obvykle mívá svá tajemství.

A budou nějaké prohlídky s tajemstvím?

Na léto chystáme noční prohlídky. Tak kdoví?

Mgr. Jana Petrová (*1959 Třebíč)

Jana Petrová.Zdroj: Deník / Jaroslav LoskotŽije v Třebíči

kurátorka sbírek a správce depozitáře na Státním zámku Jaroměřice nad Rokytnou

Vzdělání: brněnská Filozofická fakulta, obor historie archivnictví

Vdaná, dva synové

Koníčky: ochotnické divadlo