Festival Špilberk 2013 zahájila Filharmonie Brno pátečním koncertem, na němž se představila v tom nejlepším světle. A to i přes to, že výkon Jiřího Bárty ve Dvořákově violoncellovém koncertu nebyl dokonalý.Zahajovací koncert brněnská filharmonie věnovala své čestné člence, světově proslulé varhanici a bývalé rektorce Janáčkovy akademie múzických umění Aleně Veselé k jejím devadesátým narozeninám. A právě pro tuto příležitost filharmonici nastudovali zřejmě nejpopulárnější skladbu Bachova varhanního repertoáru, Toccatu a fugu d moll.

Nastudovali ji navíc v orchestrální instrumentaci Leopolda Stokowského z dvacátých let, která původní skladbu proslavila v Disneyho filmu Fantasia z roku 1940. Kompozice však vinou suché akustiky velkého nádvoří Špilberku neměla plný účinek zvukové vlny, v níž se, podobně jako v kostele, spletence jednotlivých hlasů znásobují ozvěnou.

Stokowského velmi moderně znějící skladba, která souzní s duchem doby svého vzniku, napodobuje monumentalitu varhanního zvuku nikoliv tento zvuk samotný: důležitým výrazovým prostředkem jsou zde totiž plynulé změny dynamiky, které varhanní hra typicky neumožňuje. Filharmonie pod taktovkou Aleksandara Markoviće hrála soustředěně, pouze housle nezněly dostatečně kompaktně.

Program pokračoval slavným Violoncellovým koncertem h moll Antonína Dvořáka. Ten je pro sólistu extrémně náročnou skladbou. Jiří Bárta, náš přední violoncellista střední generace (který mimochodem skvěle nahrál Dvořákův koncert pro firmu Supraphon), si s ní poradil s přehledem. A to i přes to, že zejména v první větě jeho nástroj neladil a zněl příliš koženě. První věta byla vůbec poněkud rozpačitá, již v orchestrální expozici. Také Bárta jakoby se rozehrával, melodickým linkám v jeho podání zpočátku scházela širokodechost. Přesto se nejednalo o špatnou interpretaci zejména momenty ztišení a orchestrální vzmachy působily silně.

Druhá a třetí věta byly podstatně vydařenější. Výkonu filharmonie není co vytknout. Také Bárta se polepšil, jeho hra byla i přes zmíněné technické nedostatky suverénní a strhující, zejména ve zpěvných melodiích a nostalgických dialozích druhé věty a v úsečných dramatických gestech věty třetí. Šéfdirigent Aleksandar Marković si dal záležet na dynamických kontrastech.

Vrcholem večera byly Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského v instrumentaci Maurice Ravela. Svrchovaně mistrovská interpretace opravdu náročné skladby vycházela z perfektního nastudování, Markovićova promyšleného a přitom živelného vedení orchestru, a v neposlední řadě z něčeho, co bohužel občas chybí: velkého nasazení a osobně zodpovědného a soustředěného výkonu jednotlivých hráčů filharmonie. Vše sloužilo hlavnímu účelu, dokonalému rozeznění barvitě instrumentované partitury, oživení jejích pitoreskních i romantických výjevů.

Skladbě zároveň nechybělo velké dramatické napětí, naléhavost a patos. Zvlášť bych vyzdvihl skvělé výkony ve dřevech; žestě zněly adekvátně plasticky a robustně, snad jen sordinovaná trubka ve svém sólovém výstupu trochu nestíhala orchestr.

Příznivci vážné hudby, kteří si kvůli prázdninovému koncertu brněnské filharmonie nechali ujít ostravské vystoupení skladatelské star Philipa Glasse, myslím nemuseli litovat.

MILOŠ ZAPLETAL
Autor je muzikolog