Jaké bylo režírovat v Lucembursku?
Na festivalu ve Wiltzu vystupujeme už poměrně dlouho, asi pojedenácté. Velmi si toho vážíme, stejně jako toho, že máme tu čest festival zakončovat. Tentokrát jsme se připravovali stejně jako předtím například na Bídníky. Hráli s námi angličtí kolegové, ale ani to nebylo poprvé. Právě i ve Wiltzu jsme již s pár Američany uváděli například Golden Broadway.

V čem se nejvíce liší spolupráce se zahraničními umělci?
Neliší se nějak zásadně. Pro režiséra je samozřejmě mnohem těžší vysvětlit v cizím jazyce všechny drobnosti, někdy jen pocity. Když už jsem byl v koncích, tak jsem to předvedl. Cizí herci mají vždy výhodu, že jsou absolutně koncentrovaní pouze na danou práci, na kterou jsou najatí. Jejich ambicí je být nejlepší teď a tady, jakoby to bylo jedinkrát a naposled. A pro mnohé to tak také je. Podaří se jim zahrát si velkou roli ve světovém muzikálu skutečně jen jednou za život. Například Francesca Hoffman, jež u nás hrála Roxie v Chicagu, ale hrála už také například v londýnském muzikálu Duch, se ve svém „běžném" londýnském životě musí také živit jako administrativní pracovnice.

Přibližte, jak vypadá konkurz na obsazení rolí v cizině?
V cizině je běžný propracovaný systém agentů. My máme casting agenta, který vše zprostředkuje, herci mají svoje agenty, kteří doporučují své herce. Z nich náš agent udělá výběr těch nejschopnější a typově nejpřijatelnějších, a teprve tímto výběrem „obtěžuje" režiséra. Před vámi tedy stojí čtyřicet hereček, které by mohly v tomto případě klidně Roxie hrát, a vy si jen vybíráte, která je nejideálnějším zosobněním této postavy přímo pro vás.

Co je podle vás nejdůležitější aspekt, který by měl dobrý muzikálový herec mít?
To je velmi intuitivní. V případě Chicaga pro lucemburské uvedení jsme herce vybírali spolu se Stanislavem Mošou (ředitel Městského divadla Brno - pozn.aut.), který měl jako režisér původní verze hlavní slovo. Skutečně dobrý muzikálový herec by se neměl předvádět, ale být co nejvíce sám sebou a prezentovat svoji osobnost. O technických předpokladech samozřejmě nemluvím.

V posledních letech dělí Petr Gazdík svůj pracovní čas takřka rovnocenně mezi pozice herce a režiséra.Zdroj: Jef Kratochvil

Je skutečně pravda, že třeba v New Yorku by i ten herec, který přes konkurz získal roli v company, lehce zvládl i hlavní roli?
Ano. Herci, kteří se dostanou do obsazení na Broadwayi či v londýnském West Endu, jsou všestranně tak vybavení, že každý z nich zvládne jakoukoliv roli. Záleží zde pak především právě na jejich osobnosti či osobitosti.

Vyzkoušel jste si někdy na vlastní kůži podmínky konkurzu pro účinkování ve světovém muzikálu?
Ano. Musel jsem udělat konkurz do vídeňského koncertního uvedení Jesus Christ Superstar. Byl to však velmi luxusní konkurz, neboť jsem byl už pozvaný jako „ta hvězda z brněnského uvedení". Zpíval jsem a dělal hereckou zkoušku před uměleckým vedením Raimund Theater a americkým režisérem. Chovali se ke mně velmi na úrovni. Roli Jidáše jsem nakonec také dostal.

Přemýšlel jste někdy o tom zkusit prorazit na West Endu či Broadwayi?
Nepřemýšlel. Bylo by nutné tam také žít a znát jazyk i do těch nejjemnějších pocitových detailů. To si myslím, že na dálku nejde. Určitě ano, pokud jde třeba o taneční company, ale na to já nejsem ten správný typ. (smích) Kdyby mi však někdo zase zavolal, ať jdu hrát roli, kterou již znám, nejspíš bych přijal.

Jaký světový muzikál vás aktuálně zaujal při posledních návštěvách Londýna či New Yorku?
Takovým, který je ukázkou moderního hudebního divadla, je muzikál Matilda.

Jak strávíte zbytek léta?
Právě teď jsme s rodinou na dovolené na Fuerteventuře. Pak už se budeme připravovat na novou sezonu a užívat si domova.

V příští sezoně uvedete muzikál Limonádový Joe s premiérou v říjnu. Je tento titul vaší srdeční záležitostí?
Mám tento muzikál spíše jako zadání od pana ředitele. Nepatřím právě ani mezi velké fanoušky ani znalce tohoto muzikálu. Někteří se mi smějí, že neznám ani některé zásadní hlášky. Už ale studuji a diváci snad ocení ve svém oblíbeném příběhu můj nezaujatý pohled.

Proč podle vás „tady a teď" Limonádníka uvádět?
Je to legrace, a té je v naší čím dál pohnutější době třeba. Taky je to chytrý pohled na boj dobra se zlem formou naivního příběhu, který říká, že když se lidé perou, není z toho žádný užitek. Navíc se nakonec většinou zjistí, že: Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina!