„Nějak mně, na rozdíl od jiných kumštýřů, uteklo Ego. Jsem obyčejný hříšník jako každý jiný, jen tou uměleckou matérií snad trochu vybočuji. Musím, a není to pokaždé šokování, jen zpracovávat, co shůry dostávám nabídnuto. A mnohdy je to jen zrcadlo,“ představuje sám sebe Lubo Kristek.

„Některým lidem se to moc nezdá, ale takoví jsou,“ dodává.

Vaše happeningy jsou nejen pověstné, ale také prorocké. Často v nich předpovídáte zánik lidstva, což je dnes celkem aktuální téma…

Nevěřím, že lidstvo zanikne, rozhodně ještě ne teď. Jednou se přece musí poučit. Myslím, že se budeme muset vrátit ke starým životním zvykům.

Díky své emigraci jste se stal světoběžníkem. Poznal jste život v zahraničí, a přesto jste se vrátil. Jaký byl návrat? Byl jste zklamaný, nebo se plnilo vaše očekávání?

Vrátil jsem se, abych se postaral o svou na smrt nemocnou maminku. Pro citlivého člověka nebyla cizina, v níž jsem strávil třicet let, žádná procházka s pečenými holuby, co sami padají do „huby“. Ztratili jsme domov, ale našli jsme svět – jak jednou řekl v Los Angeles při jedné mé výstavě Jiří Voskovec. A doma to po převratu bylo slibné – proto jsem zde zůstal. Myslel jsem si, že zde umělecky vyhodnotím, co jsem se ve světě přiučil. Asi jsem se trochu zmýlil.

V jakém smyslu?

Otevřete oči, otevřete uši, otevřete vlastně všechny smysly, a pak si budete i se čtenářem moci na tuto závažnou podotázku odpovědět sami. Umělec dnes přece nikoho vážně nezajímá.

Na svých cestách jste potkal spoustu zajímavých lidí. Byl jste mimo jiné i přítelem a žákem Salvadora Dalího. Jak na něj vzpomínáte?

Ano, s mistrem „surreálních kouzel“ Dalím jsem se znal, ale nemohu se považovat za jeho žáka (říká se to a já nevím, kde to vzniklo). Však vliv na mě měl větší, než kterýkoliv z mně tehdy známých velikánů, jakými byli napříklas Arno Lehmann, Marcel Zapf, Wolfgang Lettl a další. Jednou, to jsem byl ještě mnohem mladší a plný síly, jsem na podobnou otázku, jak na Dalího vzpomínám, odpověděl: „Už ani moc času na něj myslet nemám, chci ho překonat.“ To tenkrát v německém tisku znělo jako pěkná groteska.

Tehdy se vám prý zase hodila vaše školní ruština…

Ano, protože s Dalího ženou Galou jsem se snažil mluvit rusky. Až o mnoho let později jsem se dozvěděl, že mluvila i německy. Dalímu, ať mluvil v jakékoliv řeči, krom katalánštiny, nikdo moc nerozuměl. Anebo to vždy schválně nějak zkresloval. Jinak jsem si ruštinu nějakou dobu oprašoval tak, že jsem jezdil na jedno landsberské smetiště, kde seděl takový stařík na židli a vybíral nějaké drobné od lidí, co přivezli smetí. Zjistil jsem, že to byl bývalý válečný zajatec, který pak v Německu zůstal. Byl to čarovný dědeček, takový, jací bývají v ruských pohádkách – rád jsem jej poslouchal. Tam jsem taky mnohdy čerpal různé podivuhodnosti - relikvie zašlých časů, které jsem později použil ve svých asamblážích.

Přejděme ale k vašemu působení po návratu do Česka. V Podhradí nad Dyjí jste si z domu po svém dobrodružném dědečkovi vybudoval nové sídlo - zámeček s klavírem na střeše. Jak na to reagovali noví sousedé, a jak vás přijali?

Jak kteří. Byli tací, co mě měli rádi, ale byli i takoví, co si snad zprvu mysleli, abych je nenakazil „západem“. A tak jsem o západě tedy moc nemluvil. Teď jsou však nakaženi všichni.

Myslíte?

Tak dobře, můžu tedy dodat ještě to slůvko „skoro“.

Nepodléháte žádným módním trendům. Naopak by se asi dalo říct, že módním trendem je Lubo Kristek. Nebo se mýlím?

Trendům věru nepodléhám, ale také nechci tvrdit, že jsem trend sám. S tím, co jsem v životě dokázal, bych už s tím snad mohl i trochu koketovat, však není na to čas, můj vlak peláší a já bych rád ještě mnohé v tvorbě vysvětlil.

Co například?

Ještě jsem třeba nedokončil, jak se budou chovat Adam s Evou v nové civilizaci. Také se krásně dá vymalovat, proč se člověk ze svých neustálých chyb zatím nikdy nepoučil…

Jedním z vašich největších počinů poslední doby je takzvaná Kristkova podyjská glyptotéka neboli výtvarně-filozofická trasa poutních míst od pramene Moravské Dyje až po soutok Dyje a Moravy. Začíná na Vysočině u pramene Dyje. Jak na svůj první podyjský happening vzpomínáte?

Určitě zde nemáme tolik místa, abych se rozepsal o mé Podyjské glyptotéce. Vlastně každá z těchto otázek by vydala na knihu. Ten první happening byl přírodní kouzlo. Za prvních paprsků východu slunce se zrodilo děvčátko symbolizující pramen Dyje. Někdy se mi zdá, že mi tam „nahoře“ někdo fandí.

Některá podyjská zastavení jsou na místech, která jsou s vámi nedílně spojena. Mám na mysli Podhradí nad Dyjí, kde máte svůj zámeček, rakouský Hardegg, který jste poznal už v emigraci nebo Janův hrad, kde jste se oženil. Které z těchto poutních míst je vám nejbližší?

Neumím určit nějaké místo, které bych měl nejraději. Všechny byly – a stále jsou - jedinečné. A zase, jak už jsem řekl, „Někdo“ to tak chtěl a ten mi pomohl ta jedinečná místa najít. Myslím, že mnoho poutníků se u nich cítí taky jedinečně.

Vaším novým domovem se stalo Brno. Koupil jste tam dům a přetvořil jej takříkajíc k obrazu svému. Pro mnohé je stejně magický, originální, šokující a skoro neskutečný jako umělec, který jej stvořil. Předloňský happening i loňské „otevření dveří“ ukázalo, že máte obrovskou spoustu příznivců. A stále přibývají…

Ano, přibývají a nejen v mém rodném Brně. Samotného mě to překvapuje. Kristkovým domem jsem chtěl uzavřít dekádu jednoho kumštýřského života. Vrátil jsem se po celoživotní pouti na místo (asi sto metrů) jedné ulice, kde jsem od batolete do dospělosti vyrůstal. Později jsem se také dozvěděl, že naproti tomuto domu vyrůstala i moje žena Iveta.

Takže pachatel se vrátil na místo činu?

Ano, nemohu odejít jinde z tohoto světa než na tomto místě. Vysušen sluncem na obrovských rukou Kristkova domu, jak to dělali staří indiáni. Ale nevím, jestli to hygiena povolí.

A poslední otázka: vaše plány do budoucna?

Přežít ve zdraví ten čínský koronavirus. Vám všem, co to mé povídání teď čtete, to přeji také. Věřím, vše bude zase dobré. I příroda se trochu regeneruje, ptáci mi před oknem vesele cvrlikají, v mé Dyji byla teď dokonce zaznamenána první velryba a lidé si zase jednou uvědomí, jak je svět a život na něm krásný.