Z reproduktorů zní štěkot psa, plápolají ohně, tlumené světlo vykrajuje ze tmy obrysy postav. Tak se začíná na jevišti Mahenova divadla odvíjet klasické drama Gabriely Preissové Gazdina roba v režii Břetislava Rychlíka.

Významné dílo českého venkovského realismu ožívá na této scéně po téměř třiceti letech (poslední uvedení s Ivanou Valešovou v titulní roli režíroval Zdeněk Kaloč v roce 1981). Brněnští diváci si však mohli stejný titul připomenout před půl rokem, když jej na Mezinárodní festival hudebního divadla Dokořán přivezlo pražské Divadlo pod Palmovkou. V režii Petra Kracíka si ústřední dvojici pohostinně zahráli Brňanům dobře známí Jitka Čvančarová a Petr Štěpán, v dalších rolích je doplnili ještě Zdena Herfortová nebo Zuzana Slavíková.

Zatímco pražská verze nabídla příběh v duchu obvyklé české inscenační tradice, Břetislav Rychlík se rozhodl jít při svém režijním debutu v brněnském Národním divadle jinou cestou. Původní předlohu, která i po letech zůstává ve svém tématu stále aktuální, zachoval. Obohatil ji však o nové prvky, které vždy plně korespondují s koloritem doby.

Vydatně si přitom pomohl nejen zážitky z vlastního dětství prožitého na Slovácku, mnohaletým úzkým kontaktem s tímto krajem, ale i povídkou Gabriely Preissové, ve které autorka příběh krajčířky Evy zpracovala nejdříve (otištěno roku 1886 v časopise Osvěta).

Hlavní Rychlíkova úprava spočívala v jazykové modernizaci textu, který zbavil všeho, čím se podle něj nechala Preissová při psaní unést: ozdobných manýrů, slovakismů a neobratných klišé. Hru seškrtal až na samou dřeň situací a slov a důkladně ji oprášil od veškerého folklorního nánosu. V konečném výsledku tak Rychlík divákům nepředkládá národopisnou přehlídku lidových krojů a zvyků ani slovácké omalovánky, ale syrově krutou tragédii se silnými emocemi a vášněmi.

Přispívají k tomu i nefolklorizující kostýmy Markéty Oslzlé, která bílé pánské košile a dámské šaty dozdobila černými lidovými motivy, které v podobě tetování pokračují i na tělech herců. Atmosféru dotváří minimalistická scéna Martina Černého s kukuřičným polem v pozadí, na které se pomocí dvou vertikálních panelů objevuje náznak interiéru Eviny chalupy či návsi. Ve druhé polovině zase slouží jako kulisa Mánkova gazdování v Rakousku jednoduchá dřevěná konstrukce.

Brněnští diváci nakonec nepřijdou ani o pravý a nefalšovaný moravský folklor, a to zásluhou živé hudecké muziky Petra Mičky z Horňácka. Jejich účast si režisér Rychlík zamluvil pro své nastudování dokonce rok dopředu! Trio muzikantů s působivými písněmi tak vytváří naprosto svébytný prvek brněnské inscenace .´Hudební složku navíc dokresluje scénická hudba Petra Hromádky, která se svými nervními až bolavými tóny naplno uplatňuje hlavně v tíživých momentech hry.

Strhující příběh se odvíjí ve svižném tempu i díky vyrovnaným hereckým výkonům. Eva Novotná a Václav Vašák jako ústřední dvojice Evy a Mánka Mešjaného spolu v krátkém čase předvádějí další z výborných jevištních partnerství (v minulé sezoně Můj Nestroy, v letošní Marnie v Redutě). Eva Novotná obdařila postavu vzdorovité a tvrdohlavé ženy dynamickým i křehkým projevem, nářečím mluví přirozeně, navíc přidává i vydařené pěvecké sólo.

Osobitá Rychlíkova interpretace Gazdiny roby nechává z jeviště znovu zaznít témata nešťastné lásky, předsudků, sociálních rozdílů a náboženské nesnášenlivosti. A s těmi se lidé potýkali na konci předminulého století stejně jako dnes.