Saskia Burešová: Kalendárium je univerzita mého života

Když ještě hlasatelé a hlasatelky promlouvali z televizních obrazovek k divákům, jako by se stávali součástí každého z domovů. Před osmi lety však vedení České televize jejich profesi zrušilo a ti, kteří patřili k nejobdivovanějším, tak zůstávají zapomenuti. Ne však Saskia Burešová, hlasatelka a moderátorka, která v České (Československé) televizi působí od roku 1967. V současnosti diváky provází pořadem Kalendárium už dlouhých jedenadvacet let. Vše zajímavé ze svého pracovního i soukromého života Burešová shrnuje v nové knize, kterou ve středu a ve čtvrtek představí v Brně.

Proč jste se knihu rozhodla napsat a vydat právě letos?

Podobným nabídkám jsem odolávala už několik let. Vítek Chadima, původně středoškolský profesor, s nímž dlouhodobě spolupracuji, mě uháněl už několikrát. Tentokrát jsem si ale řekla, že je ten správný čas a přikývla jsem.

Jak dlouho kniha vznikala a nakolik intenzivní pro vás dohledávání v čase i paměti bylo?

Na knize jsme pracovali půl roku. Stále jsem nosila nové a nové materiály, různé výstřižky, hodně jsme také diskutovali o pojetí jednotlivých kapitol chtěli jsme, aby kniha byla co nejpestřejší. To vše přineslo kladné i negativní impulsy. Ráda jsem si například připomněla kolegy a osobnosti, kteří už nejsou mezi námi, zavzpomínala jsem také na éru svého neblahého podnikání, protože si myslím, že to do knihy patří.

Jednu z kapitol jste věnovala Kalendáriu, jež se na obrazovkách objevuje od roku 1992. Co pro vás tento pořad znamená?

Kalendárium je univerzitou mého života. Právě a především kvůli němu si uvědomuji, že člověk nikdy neví dost, a to je pro mne nesmírně cenné. Navíc mám to štěstí, že mnoho lidí, o nichž v pořadu hovořím, jsem poznala osobně, takže často mohu přidat i cennou vzpomínku. Ohlas je stále velký. Diváci si jen stěžují, že je náš pořad moc krátký, a to je dobrá vizitka, ne?

Přesto se za dobu svého vysílání Kalendárium v mnohém změnilo.

Ve svých počátcích pořad nebyl zdaleka tak pestrý jako dnes, tvůrcům muselo postačit poměrně statické prostředí knihovny či kavárny. Teprve později přišly dotáčky, které pořad oživily. Když jsme například mluvili o Kar-lu Čapkovi, mohli jsme natočit jeho vilu na Vinohradech nebo jeho hrob na Vyšehradě.

Scénář Kalendária si připravujete sama?

To ne, to bych časově nezvládla. Původně scénář psala má jmenovkyně Mirka Burešová, teď se autoři střídají a já si text upravuji takzvaně do pusy. Režisérem pořadu byl původně Zdeněk Beránek a už několik let zpětně je to můj manžel (Petr Obdržálek, pozn. redakce). Já do pořadu vkládám osobní vzpomínky, nacházím také různé citáty.

Shodnete se s manželem-režisérem při práci na všem?

Většinou ano, pracuje se mi s ním výborně. Pravda je, že ve studiu ho musím respektovat, ale nedělá mi to potíže, protože je pro mě autorita. Oceňuji jeho nápady, kterými strohé informace v pořadu povyšuje. Dokonale využívá možnosti studia a digitální střižny, čímž vznikají hravé záběry, kdy létám například na létajícím talíři, ocitám se uprostřed filmového děje z roku 1936, proměňuji se v opici, čarodějnici na koštěti, netopýra nebo visím na šibenici.

Překvapilo vás za jedenadvacet let příprav tohoto pořadu něco?

Zajímavostí bylo velké množství. Není pikantní, že Baudelaire si barvil vlasy nazeleno? Nebo že se básník Nerval procházel s langustou na vodítku? Že Alfred Jarry napsal svého slavného Krále Ubu už v patnácti pro loutkové divadlo jako parodii na vážně myšlená dramata kamenných divadel? A jsou tu další a další zajímavosti.

Povídejte.

Například Gioacchino Rossini napsal Lazebníka sevillského za čtrnáct dní, od svých sedmatřiceti let pak nenapsal už ani jedinou notu. Katedrála svatého Víta se stavěla skoro tisíc let, dostavěl ji Hilbert v roce 1929. Raymond Chandler začal psát knihy a dal světu báječného Phila Marlowa jen díky tomu, že při černém pátku na newyorské burze přišel o veškerý majetek. Nebo současníci Olivera Cromwella, líčeného jako netvora, mu nevytýkali ani tak jeho účast na popravě Karla I. jako to, že zakázal koňské dostihy, což je Britům snad nejvlastnější.

Knihu provází citáty. Třeba hned v úvodu je jeden složený z vícero ponaučení: „Ten, kdo ví a neví, že ví, spí. Probuďte ho." Koho jste v životě'probudila'?

Věřím, že právě Kalendáriem jsem oslovila i mladé, i když pořad je určen všem a diváci přibývají. Teprve v záplavě různých seriálů si člověk uvědomí, jak je informace cenná, jak pomáhá pozvednout intelekt diváka.

Ono přísloví pokračuje: „Ten, kdo ví a ví, že ví, je moudrý. Následujte ho." Koho jste ve svém životě následovala?

O lidech, jež mi v životě byli či stále jsou vzory, v knize píši. Každé seznámení a dialog s takovým člověkem mě obohacuje. Je velmi důležité, kým se v životě obklopujeme.

Bylo to těžké rozhodování, co do svazku zařadit, a co už nikoliv?

Nejsem typ člověka, který své intimní problémy nosí na trh. A tak zatímco se někdo ze svých bolestí vymlouvá rád například v pořadu Třináctá komnata, kterou mi mimo jiné také nabízeli, já si své největší bolesti nechávám pro sebe.

Je to tedy taková vaše bilance?

Původně jsem v této souvislosti použila slovo „inventura". Od toho jsem však brzy upustila, protože inventura se většinou pojí s koncem. Mnohem vhodnější tak bude pojmenování „rekapitulace", protože ta nejlépe vystihuje, že je to shrnutí mého života, osobního i profesního.