Vendula Příhodová.Po úvodním entrée, kdy se na pokyn vtipného moderátora objevily osobnosti státní, ale i regionální politiky, zahájilo padesátičlenné hudební těleso hudební produkci předehrou slavné Mozartovy Figarovy svatby. Následně se představil nový pěvecký talent – Vendula Příhodová. Nabídla part Máří Magdaleny ze slavného díla Jesus Christ Superstar, Webbera a Rice, I Don´t Know How To Love Him v české verzi jako Co na tom je tak zlého. Příhodová překvapila velmi slušným výkonem, jasnou intonací, možná v méně suverénním projevu než jak skladbu známe z podání Báry Basikové. Nicméně s tématem se velmi intimně sžila, což bylo zjevné v emocionální rovině. Další prostor se otevřel známé pražské rockové hvězdě, Kamilu Střihavkovi. Nabídl set šesti skladeb pestrého výběru. Árii Jidáše – Jak ze sna procitám (Heaven On Their Minds) z Jesus Christ Superstar, nechyběly jeho prověřené hity Černá růže, Holka čapni draka, ale dvě skladby světového rockového repertoáru – Stairway To Heaven od Led Zeppelin a Show Must Go On z dílny Queen. Střihavka podal profesionální výkon se suverénní pódiovou prezentací, ale neubránil jsem se jistému dojmu, že jeden z nejlepších českých rockových zpěváků se při zpěvu poněkud „šetřil" a jeho emocionální razance, na jakou jsme zvyklí například z jeho působení ve společenství Supergroup, byly poněkud otupeny. To potvrdil i jeho megahit Země vzdálená patřící k nejstěžejnějším a nejžádanějším skladbám jeho repertoáru. Kytarové party Jimmyho Page v Střihavkově zeppelinovské coververzi zazněly místy s hodinářskou přesností, třebaže v eruptivním sóle si kytarista sympaticky prosadil i vlastní názor.

Propojení symfoniků s rockovou sekcí bylo velmi intenzivní a homogenní, nicméně onen kytarový nástup jakoby mírně poznamenala Jiří Zonyga.zpožděná zvuková nevyváženost, kdy kytarové party byly do určitého okamžiku poněkud utlumeny. To se ovšem zakrátko napravilo zvýrazněním soundu. Závěr první části koncertu patřil skladbě Halleluja od barokního skladatele G. F. Händela, v níž se na pódium vrátila Vendula Příhodová, doplněná velmi zdatnými sboristy, kteří umocňovali společně s hudební kompaktností finální celistvost díla.

Druhou polovinu koncertu otevřela předehra z dalšího známého Mozartova díla Únos ze serailu. Do rockové sféry se koncert vrátil megahitem amerických Eagles – Hotel California, v němž se velmi přesvědčivě etablovali sboristé, ale i kytarový tandem, který se v náročně vrstveném melodickém tématu velmi slušně vypořádal z originální verzí.

Poté byl na pódium uveden další host – Jiří Zonyga. Ten razancí sobě vlastní, ale i s vtipem komentoval jednotlivé skladby, které Mesyo společně s ním nastudoval. Hitový Jump od Van Halen publikum řádně nažhavil, o což se postaraly rozevláté taneční kreace nadšených příznivců mužského i ženského pohlaví pod pódiem. To bezprostředně spojilo symfoniky a rockery s emocionálně naladěným publikem. Nechybělo ani vroucné blues od Garyho Moorea – Still Got The Blues, v němž se Zonyga široce pokládal do melancholického pojetí svým drsným projevem. Osobitě proaranžovaný megahit Another Brick In The Wall – Part 2 od artrockových Pink Floyd strhával publikum ke zpívané kooperaci se Zonygou a lesem smyčců a dechové sekce. Kytarový part Davida Gilmoura kytarista Mesya uchopil po svém, třebaže základní doprovodný motiv byl dán, ale barevnost tónů byla schopna psychedelickou legendu přivolat. Za velmi zdařilou lze označit proslulou skladbu hardrockových klasiků Deep Purple – Perfect Strangers, která v Zonygově podání získala poměrně jasnou legitimitu s výtečně proaranžovanými nástrojovými party.

ZAriell Sharon. oblasti komerčnějšího rocku Zonyga uvedl nejprve hit It´s My Life od Bon Jovi a konečně Fox On The Run od glamrockových Sweet, což publikem bouřlivě přivítalo. O závěr koncertní prezentace se postaral pravděpodobně nejslavnější klasik takzvané vážné hudby – Ludwig van Beethoven, když zazněla slavná hymnická Óda na radost z jeho 9. symfonie, což bylo možné nazvat vyvrcholením koncertu, kdy se svorně spojili milovníci vážné hudby a rocku jako jeden muž. Ovšem finále patřilo rocku – přídavek Highway To Hell od AC/DC zpívalo se Zonygou celé nádvoří bičované světly a konečně světoznámé Mozartově skladbě Malá noční hudba.

Zakladatel, dirigent a principál Ariell Sharon odvedl velký kus práce. Pod jeho taktovkou Mesyo hrál s velkým nasazením a odevzdáním. Je třeba pochválit jejich entuziasmus a obětavost, s jakou se hudebníci z různých světových stran dokáží sjet navzdory svým pevným úvazkům na koncerty a hrát opravdu s radostí, bez nějaké profesionální šmíry a únavy. Navíc byl cítit z jejich symfonického pojetí vedle mladistvého elánu i smysl pro humor, což v těchto sférách není věc tak úplně běžná a očekávaná.

Předpokládám, že příští rok se Mesyo opět objeví na špilberském nádvoří k velké spokojenosti jejich stálého publika, ale s nově nastudovaným repertoárem z dílny rockových klasiků, jejichž studnice je téměř bezedná.

PETR GRATIAS, autor je hudební publicista.