Skleněným pokojem v Městském divadle Brno probleskuje gejzír emocí

Město Brno. Onyxová stěna a skla tak velká, že stírají hranici mezi vnitřním a vnějším prostorem. To vše britský spisovatel Simon Mawer přetavil s neskrývanou dávkou fantazie do románu Skleněný pokoj, který se stal světovým bestsellerem. To proto se z Tugendhatů stali Landauerovi, z vily Tugendhat vila Landauer, Brno se proměnilo v Město a architekt van der Rohe v Rainera von Abta.

Bylo jen otázkou času, kdy po textu sáhnou filmaři a divadelníci. Ve světové premiéře román na divadelní jeviště přenesl Stanislav Moša z Městského divadla Brno, a to v sobotu večer za osobní účasti autora. Mawer nechal režisérovi volnou ruku a jak po premiéře řekl: „I když jsem jazyku herců nerozuměl, vnímal jsem každé jejich slovo, gesto, každou prožitou emoci." Čímž vystihl přesně to, co se v novém nastudování podařilo: Skleněný pokoj diváka strhne hlavně svým příběhem a hereckými výkony, i když výtvarné pojetí scény a kostýmů je vizuálním prožitkem samo o sobě.

Mošovi se podařilo najít inscenační klíč, pomocí něhož Skleněný pokoj suverénně odemkl: zkompiloval přítomné s minulým, nechal se vést příběhem a uchopil jej v novém, neotřele divadelním rozměru. To, že k textu při dramatizaci přistupoval až pietně a nechal na jevišti ožít právě ty etudy a charakterové rysy figur, které diváci ve výsledku spatří, je jeho autorskou i režijní výsadou. Stejně jako to, že závěr příběhu předsunul do roku 1968 – narozdíl od knihy, která končí až v letech devadesátých.

Ústřední manželskou dvojici Liesel a Viktora Landauerových ztvárňují Pavla Vitázková a Petr Štěpán. Vitázková se v tak výrazné a vnitřně rozpolcené činoherní roli představuje po dlouhé době a je velmi přesvědčivá. Je ženou milující i apatickou, zatrpklou i toužící po citech, které druhému přikázat nelze. Coby bohatá dáma, jež si může dopřát vše materiální, bojuje o lásku svého muže. Toho ztvárňuje Petr Štěpán, který opět dokazuje, že patří k hereckým sázkám na jistotu. Je uvěřitelně dobrosrdečný, cynický a racionální, i když se s příchodem prostitutky Katy podvoluje emocím a touze. Pochybuje, miluje – každou ze „svých" žen jinak. Přesto si stále kdesi uvnitř sebe hýčká svět vlastních emocí.

Prostitutku a švadlenu Katu dokázala ve všech jejích životních radostech i strastech výtečně zpodobnit Svetlana Janotová, stěžejní roli pak v příběhu zaujímá nejlepší přítelkyně Liesel – vnitřně silná Hana Hanáková. Tu skvěle nastudovala Ivana Vaňková. Vstoupí-li do děje Hana, vše zažité a samozřejmé rozmetá na padrť, ovšem s elegancí jí vlastní. Každou vteřinou Vaňková na jevišti čelí spletitému životnímu osudu, který završuje Hanino smíření a fyzické i vnitřní vyčerpání. Čas je neúprosný, podvoluje se mu forma i obsah. Ve vile Landauer i kdekoliv jinde.

Typově i herecky stoprocentní je také Igor Ondříček, který ve své figuře vědce a příslušníka SS citlivě mísí sebejistotu s rozpačitostí a vědecké argumenty s emocemi, i když nakonec beztak převládne zlo, fyzická síla a nacistické cíle.

Rozpačitý je v Mošově dramatizaci výklad postav řidiče Laníka a architekta – básníka prostoru, formy a světla Rainera von Abta. Herec Rastislav Gajdoš ztvárňuje von Abta nikoliv jako myslitele, novátora a tvůrce, ale jako žoviálního chlapíka. Méně je někdy více a u této figury zvlášť. V Laníka se proměnil Michal Isteník, který chrlí nářečím připsané repliky, s podbízivostí hraničí též rádoby karikující výstupy se soudruhy ze Sovětského svazu. Pro někoho nejkomičtější okamžiky představení, pro jiného násilné vsuvky kalkulující s líbivostí. Pravdou však je, že i sebevíc vyzdvihovaný Laník nemůže v Isteníkově projevu selhat. Je to právě a především jeho talent, který dokáže z jakýchkoliv výstupů vytěžit maximum.

S protipóly řečeného i prožitého si pohrávají nejen herci, ale i celé nastudování. A stejně jako je pro Mawera ústřední neustálá tenze mezi ideálně vykonstruovaným prostorem a reálným životem v něm, tak i Moša sází na přítomnost protikladů, formálních i obsahových: realita – sny, rozum – emoce, víra – beznaděj, láska – nenávist, uniformní – jedinečné, světlo – tma, slepota. To vše je součástí životů vystupujících postav, to vše brněnská inscenace mísí v tempu, jenž je v úvodu hodně hektické a v závěru snad až příliš rozvolněné. Přesto inscenace nedá divákovi v tom nejlepším slova smyslu vydechnout. Děj je vsazen do rámcově ucelených obrazových výstupů. Každý z nich lemuje světelný předěl, ale je vždy jedno gesto, jedna postava, co zůstane v kuželu nasvětlena tak, že nechává v divákovi doznít vyřčené. V pozadí nerušeně plyne přestavba scény, to vše za klavírních melodií skladatele Zdenka Merty. Lyrické, jindy epicky tíživé tóny umocňující absurditu okamžiků. Je to jako tok filmu. Střih, děj, střih, děj, vše přitom souzní a zůstává propojené v kompaktním celku.

Návody k výtvarnému pojetí měli divadelníci hustě rozeseté v románovém textu. A režisér toho využívá. „Čistota vjemů. Až hmatatelná přítomnost siluet. Zdvojené obrazy. Zrcadlení. Svislé nosníky procházející interiérem. Všechno vypadá jako domek z kostek." To vše jsou charakteristiky z knihy přenesené na jeviště. A stejně tak „obrazy jako vzpomínky, které se Liesel vybavují." Moša jich vytvořil pětapadesát.

Autorem scény je Christoph Weyers. V duchu japonské papírové skládačky origami vytvořil tento německý scénograf nespočet „prostříhaných" obrazů, do nichž vkomponoval stromy, věže, známé siluety měst a tyto orámované výjevy různě vrství za sebe, tak, aby diváka lépe přenesl do příznačného místa – do Brna, Vídně, Benátek či Švýcarska. Scénické proměny fungují dokonale, a to v úzké provázanosti se světelným designem. Ten má v inscenaci stejně významnou úlohu jako scéna samotná. Každá vteřina hraje svou roli a z technického hlediska je to souhra náročná, přesto vše působí lehce. Divák je přitom paradoxně natolik pohlcený herci a dějem, že je vše ostatní druhotné.

Nejen v knize zaznívá, že vila Tugendhat je manifestací krásy. Pokud tento názor přijmeme, pak je Mawerův román tím nejlepším stvrzením toho, jak silný účinek může literátova fantazie mít. A se zdivadelněním tohoto příběhu se pomyslný oblouk rozpíná ještě o něco dál. Energie jednoho brněnského domu se přelévá ze století do století, z reality do světa iluzí, ze slov na papíře do podmanivých hereckých gest. Inscenace Skleněný pokoj je nejaktuálnějším příkladem toho, co dokáže současné Městské divadlo Brno nabídnout – dramaturgicky, herecky, režijně i výtvarně.

(Psáno ze sobotní premiéry 7. února 2015.)