Sáhnout na roky prověřenou klasiku a přetvořit ji v novodobou moderní látku, to pokaždé vyžaduje dost odvahy. Tím spíš, jde-li o notoricky známou pohádku, na které vyrostlo už několik generací dětí. A k tomu ještě musíte mít na paměti, že dětský divák je ten nejkritičtější a svými reakcemi dává nekompromisně najevo, co ho zaujalo a u čeho se naopak nudí.

S tím vším si však dokázal poradit čtyřčlenný tým Městského divadla Brno ve složení Karel Cón (hudba), Stano Slovák, Jan Šotkovský a Petr Štěpán (libreto), který v prosincové premiéře uvedl na Hudební scéně osobitou verzi pohádky Sněhurka a sedm trpaslíků. U obou známých herců ze souboru divadla šlo přitom o autorský debut, pro Stana Slováka navíc teprve o druhou profesionální režii.

Při úpravě textu do podoby „bláznivé muzikálové pohádky pro celou rodinu“ se kvartet tvůrců inspiroval jak klasikou od bratří Grimmů, tak i proslulou animovanou verzí Walta Disneyho. Základní příběh včetně šťastného konce autoři zachovali, ale navíc ho okořenili pár novinkami.
Tou nejzásadnější je obsazení klíčové role Macechy mužem. Tvůrce k tomu údajně vedla úvaha, že „tak zlá a krutá osoba by nemohla být žena“.

Riskantní tah jim vyšel z velké části díky výbornému ztvárnění Jana Apolenáře, který tak po Sebastianu von Steinbergovi v Pekle přidává do svého rejstříku rolí další pokřivený charakter. Po počáteční lehce transvestitní šarži Apolenář postavu bravurně rozehrává. Dovede být sebestředně spokojený, úlisně milý i krutě necitelný. To všechno navíc s neskrývaným zaujetím. A jakoby mimochodem k tomu přidává spolehlivě odzpívané náročné party a po celou dobu i obdivuhodnou jistotu a eleganci při chůzi na podpatcích!

Až fascinujícím způsobem ztělesněné zlo tak vlastně v celém příběhu trochu upozaďuje hlavní postavu a jedinou ženskou energii na scéně – Sněhurku. A to i přesto, že její postava v podání Radky Coufalové postupně vykonává všechny činnosti tak, jak je známe z pohádky: uklízí trpaslíkům chaloupku, chystá jim snídaně, usíná a zase ožívá, nachází štěstí v náručí prince…

Kontakt s dětským publikem tak nejsnáze navazují trpaslíci Prófa, Kejchal, Dřímal, Rejpal, Stydlín, Štístko a Šmudla, kterým v tom kromě vtipných dialogů pomáhají chytlavé melodie, energií nabité choreografie i nevšední nástupy přes orchestřiště. A po tom, co vám to ve své úvodní písničce sami vysvětlí, nebudete už ani tápat, proč navenek vypadají spíš jako obři (trpaslíci, kteří kdysi sloužili na zámku, Macecha zaklela do obrovských chlapů a ti se od té doby schovávají v lesích, neboť se stydí za svou novou podobu). A i když jsou jim teď postýlky trochu malé, atributy trpasličího chování, jako třeba kutání v dolech, jim zůstaly.

Po hudební stránce využívá inscenace všech možných žánrů, které rytmem korespondují s dějem (marš, samba, blues, valčík). V jednom místě zaznívá i trpasličí vícehlasný chór ve formě „a capella“, která měla být podle prvotního záměru náplní celého díla. Nakonec ale tvůrci asi správně odhadli, že vytvořit původní český muzikál (zamýšlený název byl Sněhurka a „sedmtet“) bez živé hudby by nebylo pro děti to pravé.

Pohádková snovost a přitom účelnost zdobí scénu vytvořenou Jaroslavem Milfajtem, který nápaditě ztvárnil jak královský zámek s malebnými věžičkami, tak i dřevěnou chaloupku trpaslíků, strašidelný les s oživlými lesními plody a komnatu macechy se zpívajícím kouzelným zrcadlem. K dotvoření vnitřních i venkovních reálií si přitom šikovně pomohl technickými vymoženostmi, které Hudební scéna nabízí (točna, výsuvné jeviště, propadlo).

V autorské dílně Městského divadla tak vznikl jednoduše podaný příběh s přívlastky hravý, laskavý, humorný, bláznivý. Pokud si tvůrci na začátku vytyčili za cíl zaujmout malé i velké, povedlo se jim to.

Potvrzují to hlavně reakce dětí, které při představení chvílemi nahlas komentují děj nebo si pobrukují písničky. Pokud tedy nebudete v současných mrazivých dnech vědět, jak svoje ratolesti zabavit, vezměte je do divadla. V sedmi se to totiž táhne líp.