Umělec a šlapanický rodák, který letos oslavil devadesáté narozeniny, je také restaurátorem soch na Karlově mostě, Matyášově bráně na Pražském hradě nebo v Anežském klášteře. Současně je i skromným a neuvěřitelně vitálním člověkem.

Jste úspěšným sochařem. Dostal jste významná ocenění a letos vás město Šlapanice jmenovalo čestným občanem. Na co vzpomínáte nejraději?
Za nejlepší údobí svého života považuji studium na vysoké škole v Praze. Díky výbornému prospěchu jsem dostával stipendium a neměl žádné starosti. Jedině udělat perfektní sochu, aby se komise posuzující klauzurní práce měla o co opřít.

Hodně jste cestoval. Kterou zemi jste měl nejraději?
Nejvíce se mi líbilo v Lucembursku. Malé státečky mají něco do sebe. Není tam taková řevnivost a touha mít miliardy. V televizi sleduji pořady o cestování – po Malajsii, Indii, Nepálu… Když vidím ty chatrče, jak do nich prší a dveře to nemá, člověk si uvědomí, jak málo potřebuje k tomu, aby byl spokojený. Nemají nic z komfortu, co my, ale jsou spokojení. Tam lze hledat smysl života.

Jsou sochaři v něčem výjimeční?
Každý si myslí, že sochař musí být chlap jako hora. Viděla jste mou manželku? Ona je také sochařka. A dovedete si představit, že bych před ni postavil čtyřmetrový blok? Ono to není tady (ukazuje na paže), ale tady (ukazuje hlavu) a tady (srdce).

Které životní události vás nejvíce ovlivnily?
Ohromě mě ovlivnil pomník staré paní ve šlapanickém parku – pomník padlým v první světové válce. Díky tomu jsem začal považovat sochařinu za prostředek, jak sdělit následovníkům, že se událo něco, co poznamenalo život mnoha lidí. Tento pomník mě provázel celý život. Někdy jsem na něj měl strašný vztek, že jsem s ním takhle duchovně svázaný. Do určité míry to omezuje myšlení a nelze se od toho odpoutat.

Jak vzpomínáte na Šlapanice?
Vzpomínám hlavně na učitele. A na sokol. Byl jsem ohromně hloupý na matematiku. A matematikář mi říkal: Hanzle, já nepotřebuju vidět výsledek, ale snahu. To je důležité si uvědomit, protože když máte na něco nadání a budete se za tím pachtit, výsledek z toho třeba žádný nebude, ale cena je ta snaha.

A vaše dětství?
Na to vzpomínám velmi rád. Dostal jsem hrozně moc facek, protože jsem byl grázl, ale nikdy jsem neměl dvojku z mravů.

Nyní žijete v Praze.
Kuriózní je, že já jsem každý den ve Šlapanicích, myšlením. Projdu se, a říkám si, co tamten barák, co dělá tamten a tamten…

Máte nějaké životní motto?
To mám moc vznešené. Napsal jej jeden z mých oblíbených lidí. Není větší hodnoty nad hodnotu času. Johann Wolfgang Goethe. To je moje a je to pravda. Protože můžete mít bohatství, jaké chcete, ale každý se narodí, zapálí svíčku a ta svíčka postupně dohořívá, až zhasne. Každá vteřina života má nesmírnou hodnotu, kterou nikdy nemůžete zaplatit.

Kterou svoji sochu máte nejraději?
Mám oblíbené dvě. V mládí mně imponoval Jiří Skalák, představitel chudých, kteří brojili proti robotě. Přihlásil jsem tuto sochu do soutěže a dostal za ni druhou cenu. Pak tu soutěž opakovali a já Jiřího Skaláka, protože se mi zdál dobrý, udělal do dřeva a dostal první cenu. Druhá socha, kterou mám rád, je Jitka. Kdysi u nás spávala dcerka od příbuzné. Ráno mě vždy sledovala při holení. V očích jí bylo vidět, jak je žádostivá poznat, proč to dělám, a já jsem podle toho udělal sochu a pojmenoval ji Jitka. Podařilo se mi vyjádřit, jak je dítě žádostivo poznávat život a lidi.

MAGDALENA ČERNÁ