Proč jste se rozhodl se do soutěže v Remeši přihlásit?
Kdysi jsem se účastnil soutěží, které nakonec nedopadly dobře, organizátoři je zrušili, takže jsem z toho neměl moc dobrý pocit a zařekl jsem se, že se soutěží už účastnit nebudu. Tahle soutěž ale byla jiná. Napsalo mi mnoho kamarádů, že se koná Art is Steel a že je to přesně pro mě. Připravil jsem vizualizace a poslal je do Francie.

Jak soutěž Art is Steel probíhala?
Vyhlášená byla v létě před dvěma lety. Za půl roku vybrali organizátoři dvacet projektů z šesti set padesáti přihlášených, vypracoval jsem model z překližky v měřítku 1:10 a udělal technickou dokumentaci. Komise nás vybrala tři. Dva Francouze a mě. V katalogu je ale už všech dvacet vybraných projektů.

Co váš Uroboros, had požírající vlastní ocas, symbolizuje?
Je to mytologické nekonečno, uzavřený kruh, síla. Dřív jsem se zabýval spirálami, tohle je vlastně jen logické vyústění, finální verze. Na spirálách ale pracuji dál.

Kolos váží sedm tun. Jak se staví taková socha?
Technicky to bylo docela složité. Spolupracoval jsem se statiky, kteří museli připravit realizační plány. Původně jsme chtěli odlévat u nás, ale kvůli průtahům jsme nakonec sochu vyrobili přímo ve Francii. Výrobní plány jsme ale museli měnit, aby byla výroba rychlejší a jednodušší. Navrhoval jsem, že uděláme dvě půlky, nakonec jsme ale skládali do sebe jednotlivé části a potom ještě dvě půlky na místě při kompletaci. Kompletace byla složitější než výroba. Sochu dávaly dohromady jeřáby. Má devadesát obručí na každé straně, takže dohromady jich je sto osmdesát. A to už je docela náročná práce.

Je na západě běžné, že průmyslové firmy takhle spolupracují se sochaři?
Pro mě je to první taková velká realizace v zahraničí. Firma chtěla udělat ocelovou sochu ke svému novému sídli a chtěla dát příležitost umělcům z Evropy. Razí teorii, že jim se teď daří, tak proč by nepodpořili sochaře, když jim to navíc udělá reklamu. Byli jen hodně překvapení z velkého počtu přihlášených projektů.

Jak moc se při takové práci ohlížíte na prostor, ve kterém bude socha stát?
Firma vypsala soutěž v době, kdy budovu teprve stavěla. Měl jsem k dispozici jen vizualizaci. Netušil jsem třeba, že kolem budovy je plot. Obvykle ale chci vidět prostor, do kterého tvořím. Sochy vypadá samozřejmě jinak v interiéru a když ji pak vynesete ven, funguje jinak. Je problém odhadnout správné měřítko, sochy pohlcují prostor kolem sebe, neměly by ale vyčnívat, pokud to není záměr.

Kromě Urobora v Remeši teď žijete Edisonem. Proč jste se nakonec rozhodl udělat sochu jako čtyři žárovky a ne sochu Edisona – osobnosti?
Edison je se žárovkou spojený. Moje první návrhy ale byly o tom, že ztvárním Edisona uprostřed žárovky, místo vlákna. Pak jsem od toho upustil. Původní staré žárovky mají nahoře kapku, jak se z nich vysává vzduch. To mají dnešní žárovky také, ale v závitu. Dvě žárovky v mé soše jsou staré a dvě nové.

Jaký je to pocit, mít sochu v centru Brna, kde ji denně uvidí tisíce lidí?
Pocit se dostaví, až bude socha hotová, podle toho, jak bude sedět v prostoru.

Pracujete s kovem i se dřevem. Jak o těch materiálech přemýšlíte?
Jde o to, co chcete říct a kam to chcete umístit. Moje socha ve firmě La Chema je nerezová, protože je to drsné prostředí. Po pěti letech je ta socha stejná, jako při odhalení, je to jednoduché na údržbu, pokud dodržíte technologické postupy, aby kov nezrezivěl.

A dřevo?
Jsem vyučený modelář a se dřevem mám dobrou zkušenost. Jen dub ale dokáže odolávat povětrnostním podmínkám. Byl jsem ale teď mile překvapený, že moje dřevěná socha, kterou jsem dělal v Boskovicích na sympoziu a která je pořád na hradbách boskovického hradu, je po patnácti letech jenom šedá, ale není zničená.