Osamělý se cítí také devítiletý Bertík, hlavní hrdina nového příběhu vsazeného do období prázdnin. Novou knihu Bertík a čmuchadlo vydalo brněnské nakladatelství Host a jedná se o vůbec první titul dvaatřicetileté autorky určený dětem.
Jaký příběh a především jaké sdělení knihu Bertík a čmuchadlo provází?
Bertík a čmuchadlo je kniha o Bertíkovi, jehož rodiče se rozvedli, matka má nového přítele, kterého Bertík nemá rád. Bertík se musí smířit s novou životní situací, ale moc mu to nejde. Než se objeví čmuchadlo, zvláštní zvíře, které mu pomáhá pochopit, že i když není po jeho, nemusí být všechno tak špatné, jak to v tu chvíli vypadá.
Na knize jste pracovala necelé tři měsíce. Nakolik vás při psaní ovlivnilo narození dcery?
Myslím, že mě narození dítěte nijak neovlivnilo. Jednoho dne jsem prostě vymyslela to slovo. Čmuchadlo. A věděla jsem, co to bude, a vzpomněla jsem si na svůj starý nápad se skrytým zvířetem, které pomáhá dítěti. Dětská kniha je to hlavně proto, že do dospělé by se mi tenhle nadpřirozený prvek nehodil.
Čerpala jste ze svých vzpomínek na dětství?
Asi tak jako v předešlých knihách. Používám hlavně místa a částečně nějaké mikrosituace – vycházím z reálných, ale upravuju si je. Například společný oběd, stříhání dětí na zahradě, pouť. Příběh je vymyšlený, lidi jsou vymyšlení.
Je to vaše první kniha určená dětem. Jaké to je psát pro děti – v porovnání s texty, jimiž promlouváte k dospělým?
Je to trochu těžší psát pro děti, musím se víc hlídat, co ještě dítě pochopí, jakým jazykem se vyjadřuju. Ale můžu klidně říct, že to pro mě asi není tak složité jako pro jiné, protože i v příbězích pro dospělé často píšu „za děti".
Znamená to, že zůstanete žánru dětské literatury věrná i v budoucnu?
To ještě nevím. Řekla bych, že pravděpodobně pro děti ještě něco napíšu, ale rozhodně ne hned.
Za výtvarnou podobou knihy stojí Petr Korunka. Jak jste se při propojování textů-ilustrací domlouvali na výsledném tvaru?
Petra Korunku našli v nakladatelství, já jsem mezitím hledala jinde sama, ale nakonec to nebylo tak jednoduché. S Petrem byla dobrá práce, moje připomínky bral v úvahu, sám pak dodržoval termíny a ty obrázky jsou super. Možná to se mnou neměl lehké, protože já mám vždycky dost jasnou představu, jak má kniha vypadat, ale nedokážu to vytvořit. Ale ilustrátorům do toho hodně kecám.
Dosud jste vydala tři romány: Marta v roce vetřelce, Zmizet a K moři. Který z nich byl pro vás nejzásadnější?
To je těžké říct. K moři byl první, Zmizet byl nejlepší a Martu jsem nevzdala, i když jsem věděla, že nebude tak dobrá. A co se týká období mého života, ani tak nedovedu říct. Všechny tři vznikaly v zajímavých časech. Všechno se pořád mění, říká čmuchadlo. Má pravdu.
Za všechny tři knihy jste získala několik ocenění, včetně ceny Magnesia Litera. Dělají vám literární ceny radost? A co je pro vás při zpětné reflexi čtenářů důležité?
Literární ceny mi dělají velkou radost. Stejně tak dobré kritiky. Ohlasy čtenářů jsou super. Ale zásadní je úspěšnost prodeje. Nikdy jsem si nemyslela, že psaní knih mi vydělá nějaké peníze. Na dobré kritiky jsem třeba tajně myslela, ale že to budou opravdu peníze, ne pár šupů, to mě nikdy nenapadlo.
Příležitostně se účastníte autorských čtení či autogramiád. Je vám tento druh pozornosti příjemný či spíše naopak?
Podobné akce jsou mi vždycky nepříjemné. Jistě, už jsem si zvykla na čtení před lidmi, myslím, že snad i už čtu líp, ale nikdy se na to netěším. Besedy mi už nevadí, ale lidi se moc neptají.
Máte spíše introvertní povahu. Jak to předznamenává váš proces psaní?
Ano, jsem introvert. Pro psaní je to dobré. Samota mi nevadí. Spíš ji mám ráda. Lidí se trochu bojím, trochu mi jsou protivní. Obecně. Konkrétně samozřejmě několik lidí kolem sebe mám.
Spolupracujete také s televizí. V letech 2008 až 2010 jste psala scénář seriálu Comeback a od roku 2011 dramaturgujete seriál Ulice. Jaká je to pro vás zkušenost a nakolik u podobných příležitostí musíte slevovat ze svých nároků – ať už z důvodu vymezení žánru či třeba hektického tempa natáčení?
Co se týká televize, já žádné osobní, autorské nároky nemám. Mám jediný nárok – odvést nejlepší práci, jaké jsem schopná. Jsem součást týmu, kolečko v obřím stroji. Pokud si nemyslím, že dělám úplnou pitomost – což si nemyslím, a lidi kolem mě jsou fajn, jsem s touhle složkou mojí práce spokojená.
V čem zásadním se pro vás odlišuje psaní textů pro čtenáře a pro televizní diváky?
Je to úplně jiná práce, jen se stejným materiálem, jazykem. To se nedá moc srovnávat. Psaní knih je samota, bez termínů, celá moje. Moje zodpovědnost, moje povinnost, můj úspěch nebo neúspěch. Psaní pro televizi je kolektiv, termíny, často dost nekomfortní, nic osobního, lidi.
PETRA SOUKUPOVÁ
- narodila se v roce 1982, žije a pracuje v Praze
- vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU
- od roku 2011 je dramaturgyní televizního seriálu Ulice, scenáristicky se podílela na sitcomu Comeback (2008 až 2010)
- dosud vydala tři knihy pro dospělé K moři, Zmizet a Marta v roce vetřelce, po narození dcery Marly v roce 2013 napsala svou první knížku určenou dětem Bertík a čmuchadlo
- nyní píše knihu pro dospělé, vydání je naplánováno na jaro 2015
- Ukázka z knihy: Začaly prázdniny. Jedu s mamkou a Richardem na jeho chalupu. Ale nechce se mi tam. Radši bych zůstal u táty. Mohl bych celej den hrát hry na počítači, pít Fantu a jíst třeba hranolky anebo něco jinýho, co bych chtěl. Bertíkovi je devět. Rodiče se rozvedli a on žije s maminkou, která si našla nového přítele. Bert mu říká Rypouš. Ostatně, celou tu životní změnu nese velice těžce. Připadá mu jako zrada. Chci, aby bylo všechno jako dřív! Vzteká se. Žárlí. Na všechny kolem sebe je protivný. Až jednou potká v lese za chalupou zvláštní mluvící zvíře – čmuchadlo – a skamarádí se s ním. Dokáže neočekávané přátelství s tajemným tvorem změnit Bertíkův pohled na svět?