Světové výstavy Expo v Shangai, která trvá do října letošního roku, se účastní 230 zemí a organizací. Je mezi nimi také Česká republika, jejíž pavilon patří k nejnavštěvo­vanějším – Českou expozici si denně přichází prohlédnout okolo čtyřiceti tisíc zájemců.

Nemalou zásluhu na tom má také David Synák z brněnské kapely Čankišou, který se netradičními vystoupeními v blízkosti pavilonu snažil po dobu měsíce května zaujmout a pobavit co nejvíce přihlížejících diváků.

Jak jste možnost vyjet na světovou výstavu Expo 2010 získal?
Před pěti lety jsem spolupracoval s Divadlem Continuo a spolu s nimi jsem byl v japonském Aichi na Expo 2005. Následně vznikla skupina dřívějších spolupracovníků Continua pod názvem V.O.S.A. neboli Volné občasné sdružení alternativců). A já jsem jedním z členů. Skupina se účastní mezinárodních aktivit pouličního charakteru.

Vytvářel jste takzvané animace před českým pavilonem. Měl tento program nějakou spojitost s tím, co se dělo uvnitř haly ?
Šlo o to, prostor oživit, přitáhnout pozornost návštěvníků právě k našemu pavilonu, zaujmout je natolik, aby do něj chtěli vstoupit. A těm, kteří nevstoupí, stejně nabídnout zážitek, který budou mít spojený s Českou republikou.

Jezdil jste na speciálním kole…
V České republice jsme si nechali postavit takzvané vehikly, což byly stroje na byciklových kolech a vycházely z naší fantazie nebo z knihy Zneuznaní Edisoni. V tomto jsme se rozhodli napravit křivdu historie. Na nich jsme jezdili po celém areálu za doprovodu lidových písní, anebo improvizací na toto téma. Na strojích se také žonglovalo, hrálo, zpívalo a tančilo – pokud to konstrukce dovolovala.

Nebylo složité, proplétat se na vehiklech mezi davy návštěvníků?
V našem průvodu byli dva lidi na vysokých chůdách, kteří vehiklům „čistili“ cestu. Měli jsme kostýmy v trikolórních barvách a vlajky a stroj, který jel v čele, měl na sobě napsáno v čínštině Česká republika. Budili jsme rozruch, emoce a doufám, že i touhu podívat se do samotné expozice.

Spolu s průvodem jste měli připraveno také jedno představení. Jaké?
Na most procházejícím celým areálem Expa jsme zavěsili šály, což byly takové pruhy látky a členové divadla Decalàges na nich předváděli vzdušnou akrobacii. Pak jsme dělali performance s použitím dřevěných tyčí, stavěli z nich spirály do výšky, mosty…

Kolik lidí se na animacích podílelo?
Šestnáct včetně managera, kostymérky, technika a výtvarníka. Na muziku jsme tam byli dva – já a Matěj Kolář. Ze začátku jsme tam byli trošku takové popelky, ale myslím, že jsme si svoje místo nakonec vydobyli. Ačkoliv když bylo potřeba něco někam složit, tak šatna performerů bylo první místo, které vedení pavilonu napadlo.

Matěj Kolář působí v jihlavské kapele Droga banda. Poznali jste se až v Shanghai?
Znali jsme se už dřív, ale nikdy jsme spolu nehráli. Myslím, že to bylo obohacující pro nás oba. On je spíš do folklóru, já zas do ethna a alternativy. Dobře jsme se doplňovali. Je to výborný performer s osobitým přístupem k chápání emočních situací.

Měli jste na Expu dostatečné zázemí?
Nám performerům dali čínští organizátoři sklad vzdálený asi čtyřicet minut od našeho pavilonu, kde jsme si museli sami uklidit. Trošku jsme kvůli tomu nadávali a tak tam nakonec nahnali vojáky. Pak bylo čisto, ale zase prý kvůli bezpečnosti odmontovali veškeré elektrické zásuvky. Tak jsme si natáhli elektriku z Uzbekistánu.

Ne na vše se člověk může připravit…
V Brně jsem se sice připravoval, ale na Čínu jsem úplně připravený nebyl. Skládal jsem muziku pro performance před pavilonem. Původně měl být hudebně doprovázen i každý průvod, ale Číňani nám nepovolili agregát na ozvučení, takže jsme museli hrát pouze akusticky. Proto ty lidové písně.

Vystoupení se opakovalo v rozmezí tří týdnů, upravovali jste jej za tu dobu nějak?
Představení se vyvíjelo, každý den jsme měnili trasu průvodu. Některé z momentů byly interaktivní, takže hodně záleželo na reakci diváků. Třeba jak jsou rytmičtí.

Mezi jakými návštěvníky měly animace největší ohlasy?
Pořád se s námi chtěly fotit mladé krásné Číňanky a všichni si chtěli zkusit jezdit na vehiklech. Mezi návštěvníky moc lidí z neasijských kultur nebylo, většinou šlo o lidi z pavilonů a ti neměli náladu na nějaké „cizí“ umění. Byli vyčerpaní z vlastního. Ostatně jako my.

Český pavilon měl několik rekordů návštěvnosti. Kolik lidí program vidělo?
Kolem čtyřiceti tisíc za den. Určitě to ovlivnilo také to, co jsme pro pavilon dělali. Kdybychom si to nemysleli, tak by to bylo hodně demotivující. Každý den nás šéf pavilonu plácal po zádech (úsměv).

Potkal jste na Expu nějaké významné osobnosti?
Na Český den tam bylo 150 Čechů a jeden zajímavější než druhý. Pěkné bylo, když jsem se v ukrajinském pavilonu potkal se svým kamarádem muzikantem z Ukrajiny. Ale jinak na nějakou družbu nebyl čas. I když – jamsession ve tři hodiny ráno před hotelem s Vojtou Lavičkou a Danem Bártou na námět koledy Pásli ovce Valaši… (smích)

Jak program českého pavilonu obstál v porovnání s projekty jiných států?
Z mého pohledu je česká expozice malinko neucelená, nicméně ve srovnání s ostatními pavilony ji předčí asi jen čtyři nebo pět jiných. Po stránce umělecké je skvělé, že se nepitváme v historii, ale že představujeme díla současná.

Které z kulturních akcí vás na Expu nejvíce nadchly?
Hodně se mi líbilo Finsko, Chile, Kanada a velmi koncepčně pojatá Velká Británie.

Měl jste možnost navštívit v Číně i jiná města než Shanghai?
Za město jsme si vyjeli dvakrát. Jednou do čínských Benátek, města postaveného na vodě, a jednou na ostrovy ve sladkovodním jezeře. Tam jsme založili trampskou osadu V.O.S.A. a přenocovali na břehu jezera. Porušili jsme sice asi pět různých zákonů, ale ta romantika!

Co se vám v Číně nejvíce líbilo?
Hlavně atmosféra v taoistickém chrámu. Bez toho, aniž bych řekl, zda si mi to líbilo či nelíbilo, mě zaujala naprostá poslušnost Číňanů. Například hlídač v parku pískne a vůbec ho nenapadne, že byste ho mohli neposlechnout a neslézt z trávníku. Nebo nefunguje karta, která vás vypustí ven z metra, tak ten turniket prostě chcete přeskočit. Ale Číňan čeká třeba i pět minut, až mu vystaví novou kartu, která ho pustí. Myslím, že jak ve městě, tak v expozici, jsme pro ně byli trošku za punkáče.

Jak jste na Expu uplatnil své dosavadní hudební zkušenosti?
Rozhodně to, že se nebojím davu a netrpím trémou. Jinak jsem hrál, jak umím.

Přenesete nějaký ze svých zážitků do hudební tvorby Čankišou?
Pásli ovce Valaši je oblíbená písnička i v Čankišou. Je klidně možné, že tímhle směrem se pohne naše další tvorba. Koupil jsem si v Shangaji kučchin. Je to nejstarší čínský nástroj, taková citera. Možná se objeví při nahrávání další desky ve studiu. Ale na živé hraní to není.

Co nového s Čankišou připravujete?
Jak už jsem zmínil, pracujeme na nové desce. Sem tam se bavíme i o nové knize čankijských příběhů, o paralelních projektech jako jsou kapela jenom z ukulelí, pohřební písně, koledy, country-ethno-noise. Jinak 26. června zahrajeme na charitativním koncertě V rytmu Afriky v Divadle Husa na provázku. Pořádá jej občanské sdružení Bwindi Orphans a výtěžek půjde na pomoc dětem v Ugandě.