Brněnská rodačka Eva Talpová se celoživotně pohybuje okolo knížek. Deset let pracovala v knihkupectví, poté vystudovala bohemistiku a už dvanáct let učí český jazyk a literaturu na střední škole.
Po několika krátkých básnických a prozaických sbírkách vydala předloni román Po velmi tenké čáře, na který v těchto dnech navazuje pokračováním s názvem S andělem ne.
O čem je váš nový román?
Už název napovídá, že to s andělem moc nejde. Proč? Protože andělé jsou ve své dokonalosti nekompromisní, zatímco my jsme jenom lidé. Motiv anděla jde celým románem a vyjevuje se různě. Většinou jako etický princip, který nelze porušit, protože si jej člověk na sebe uvalil jako svou výztuž i omezení. Anděla totiž nezajímá místo, čas a výmluvy. Stojí při nás a současně nám klade překážky. Může také souviset s představou bytí v jiné dimenzi a s otázkou, nakolik člověk o nějaké další posmrtné bytí stojí. Tolik tedy obecná, symbolická rovina. Konkrétně jde o příběh mladé ženy odehrávající se na přelomu let osmdesátých a devadesátých v Brně.
Nakolik příběh navazuje na předchozí román Po velmi tenké čáře?
Děj navazuje přímo, čtenáři se znovu setkají s hlavní hrdinkou předchozího románu Leonou Málkovou. Dozví se o jejích dalších osudech, které jsou stejně složité, jako je komplikovaná její povaha.
Jak moc se děj dotýká i skutečných událostí moderních českých dějin?
Leonina přítomnost se prolíná se vzpomínkami na dětství a s epizodami ze života jejích rodičů a prarodičů. Ve zkratce se tedy děj dotýká třeba doby okupace, padesátých let, srpna šedesát osm, období normalizace, nakonec i sametového listopadu. Nejde ale v zásadě o politiku nebo historii, spíš se snažím ukázat, jak jsme ovlivňováni dějinnými událostmi, které se přes nás valí, a jak na každého z nás mohou mít vliv i předchozí zkušenosti našich rodičů a následky jejich činů a rozhodnutí.
Představíte novou knihu i čtenářům v Brně?
Určitě, chystám autogramiádu s autorským čtením, jen zatím nevím kdy.
V Brně jste se narodila a žijete tady. Co se vám na tomto městě líbí?
Především okolí Brna, lesy, kopce, voda. Ve městě potom dva kostely, u svatého Jakuba a bazilika na Mendlově náměstí. Taky mám ráda uličky kolem Petrova a brněnský „štatl“, korzo od České přes Svoboďák až k nádraží. To si musím téměř každý den projít. Nemohla bych žít jinde, Brno je moje celoživotní oblečení.
Už od roku 1995 publikujete v deníku Rovnost fejetony. Čím je vám tento žánr blízký?
Fejeton mi umožňuje vyjádřit se k aktuálním i obecným věcem, které mě štvou, iritují nebo zajímají. A učinit tak formou, která je doufám čtivá a vtipná. Fejeton je pro mě drobná moralitka skrytá za metaforu.
Napsala jste i několik básnických sbírek. Jsou vám bližší kratší literární útvary?
Prošla jsem obvyklým vývojem, takže v mládí to byla poezie, po třicítce próza. I když od poezie jsem nikdy úplně neutekla, metafora mi často vstoupí i do prozaického textu. A rozsah? Román je velký dům, složitá architektura. Psát jej znamená se do něj nastěhovat. A vedle toho chodit normálně do práce, starat se o rodinu, a současně pořád bydlet v tom románu. Je to krásné, náročné a chce to výdrž na několik let.
Kde nejčastěji čerpáte inspiraci pro své knihy?
Ze sebe, z okolí, z představ, z reality. Zajímají mě archetypální, „základní“ témata.
Využíváte hodně i autobiografických prvků?
Právě, že ano. A nevím, jestli je to dobře.
Co připravujete nového?
Po dvou objemných románech by mě teď lákalo něco jiného. Chtěla bych napsat soubor povídek s jednotícím prvkem, motivem absurdity.
Na střední škole učíte český jazyk a literaturu. Jaký vidíte mezi studenty zájem o český jazyk?
Prestiž českého jazyka se scvrkla na minimum. Mnohem důležitější připadá mladým angličtina, která jim otevírá dveře do světa. Čeština jim v globalizovaném prostoru připadá zbytečná a složitá. Studenti, zvyklí často klikat, psát esemesky a „říkat to obrázkem“, mívají pak problém souvisle se ve své mateřštině vyjádřit. A čtení? Učím na škole vychovávající budoucí knihkupce, takže naši studenti většinou čtou. Literaturu učím dvanáct let, předtím jsem byla deset let prodavačka knih. Obě tato povolání mají něco společného, a to je nutkání šířit knihu. Když mi třeba student řekne, že se mu líbila knížka, kterou jsem mu doporučila, potěší mě to.