Spolu s hudebním skladatelem Milošem Štědroněm dnes v Městském divadle představí divákům premiéru muzikálu Červený a černý. Uhde se ujímá známého Stendhalova díla a hlavnímu hrdinovi – Juliánu Sorelovi propůjčuje silný přídech komičnosti.

Proč jste si vybral právě Stendhalův román Červený a Černý?
Myslím si, že dobrý muzikál potřebuje silný příběh a silný milostný motiv. To Stendhalovo dílo obsahuje. Aktuálnost spatřuji v hrdinově velké touze uplatnit se a dospět v kariéře co nejvýše. To je dramatické a naléhavé téma současnosti.

Hlavní hrdina, Julián Sorel, bezohledně využívá přízně žen. Vidíte v jeho osudu i určitou komičnost?
Příběh Juliána Sorela je příběhem člověka, který vsadil na úspěch a na kariéru. A vypadalo to, že i přes své nízké sociální postavení, se mu to podaří. Ale klopýtl, protože se zamiloval. Z počátku vlastně paní De Renal nenáviděl za to, že mu jeho kariéru překazila. A nakonec se jeho nenávist přetvořila v lásku. Pro mě je to poznání, které odpovídá poznání mému – úspěch i kariéra jsou strašně lákavé, ale zdaleka nejsou to nejdůležitější. Julián Sorel v tomto příběhu bloudí, tak jako jsem kdysi bloudil i já.

Co je pro vás to důležité?
To, co je důležité, jsem si začal uvědomovat až v roce 1972, kdy mě zakázali a nemohl jsem dělat ani manuální práci. Přesto, že jsem nesměl chodit do divadla, jsem zhlédl svůj muzikál Balada pro banditu, který jsem napsal pod jménem Zdeňka Pospíšila. Uprostřed představení do mě najednou loktem šťouchla dívka, která seděla vedle mě a aniž by tušila, kdo jsem, spontánně řekla: „To je dobrý, co?“ A to pro mě byla ta největší sláva.

Dva roky jste působil jako politik. Jak vás toto období změnilo?
To byl další stupeň toho, kdy jsem přišel na to, co je pro mě v životě důležité. Jednou, když jsem přijel domů z Kodaně, kde jsem se za velké slávy setkal předsedou dánského parlamentu, se moje rodina dál radila, kdo natře plot. Já jsem řekl: Moment, já jsem s dánským ministerským předsedou mluvil o principu, jak vládnou menšinové vlády. A rodina mi na to řekla: Pro nás je ale aktuální otázka, kdo natře ten plot?

Cítil jste se nedoceněný…
Byl jsem uražený, protože jsem měl za to, že nějaký plot je pro ně důležitější než moje mise v Dánsku. Ale oni měli pravdu. Mise skončila a pes po ní neštěkl, ale ten plot je natřený dodnes. Být v souladu s lidmi, s vlastní rodinou, být v souladu s jediným člověkem na světě je mnohem víc. A na to přišel v románu Červený a černý i Julián Sorel.

Jak se vám líbí nová hra Václava Havla Odcházení?
Samozřejmě jsem ji četl. Jsem zvědavý na její uvedení, protože je to velmi osobní hra a je to skutečné odcházení. Není to jen odcházení z funkce, ta hra odchází z jeviště, z života. Je v tom velká metafora a jestli se podaří ji na jevišti udělat, budeme mít komu co závidět.