V HaDivadle vyhnali Gertu, aby pootevřeli dveře k odpuštění

Letošní poslední inscenací brněnského HaDivadla se stala adaptace úspěšného románu Kateřiny Tučkové. Hra Vyhnání Gerty Schnirch o odsunu brněnských Němců a touze po smíření je zároveň také závěrečným režijním počinem Mariána Amslera v roli uměleckého šéfa místní scény, který se nyní po čtyřech letech vrací na Slovensko, zpátky ke svým rodným „kořenům". Překvapivě symbolicky se tak tématem jeho poslední nastudované hry v brněnském divadle stala rovněž ztráta, hledání a navracení domů.

Pokus o zdivadelňování knihy Tučkové není v tomto případě premiérou. Před nedávnem se o totéž pokusili ve Zlíně s knihou Žítkovské bohyně, která od kritiků sklidila uznalé recenze. Důvodem, proč brněnský soubor sáhl právě po Vyhnání Gerty Schnirch, bylo podle Amslera úzké sepjetí děje s Brnem. Způsobu dramatizace a pojetí některých postav pak v průběhu nastudování připomínkovala i sama Kateřina Tučková.

V hlavní roli Gerty se představuje osobitá Sára Venclovská. Ve vedlejších rolích pak téměř kompletní soubor místní scény, většina z nich ztvárňuje dokonce hned několik postav. Na scéně se objeví i hostující Gabriela Štefanová, dřívější členka Husy na provázku, a mladí absolventi JAMU Zbyšek Humpolec a Táňa Malíková.

Příběh Gerty Schnirch otevírá téma poválečného odsunu Němců v rámci takzvaného brněnského pochodu smrti. Divák sleduje osudy Čechů i Němců od třicátých let až téměř do současnosti pomyslným kukátkem jednoho lidského života. Gerta, dcera českoněmeckých rodičů, je společně se svojí malou dcerou a dalšími několika tisícovkami německých žen, dětí a starců v noci z 30. na 31. května 1945 součástí divokého odsunu, který vedly revoluční gardy brněnské Zbrojovky a armádních jednotek. Brněnští Němci jsou hnáni směrem k rakouským hranicím. Po cestě jich vyčerpáním stovky umírají, další pak důsledkem úplavice v provizorním táboře u Pohořelic. Děsivé obrazy lidské nenávisti, zběsilého násilí a smrti si Gerta ponese v sobě po celý život. Nikdy se už nedokáže smířit s bagatelizováním otázky odsunu jako nutné, jen poněkud neřízené akce. Ona totiž v té neřízené akci šla a na ty těla už nikdy nedokáže zapomenout. „Domov není tam, kde vyrůstáš. Domov je tam, kde tě lidé vítají, když vejdeš." A Gerta ztratila domov navždy. Vykořenění, vnitřní bolest a prázdnota v ní budou hluboce zaryté i po návratu do Brna, za každého nového režimu, a to až do smrti.

Dramaturgické zpracování Vyhnání Gerty Schnirch je výjimečně vtahující. Uspořádání scény, kdy jeviště je uprostřed a diváci sedí okolo něj, ve své symbolice ještě více nutí diváka nahlížet na odehrávající se obrazy z různých úhlů a k tomu otevřeně sledovat reakce ostatních. Setření hranice mezi jevištěm a publikem je navíc posíleno tím, že herci vstupují mezi diváky a ve svých monologických výpovědích se na ně úpěnlivé obrací, jakoby hledali porozumění. Právě tato intimita, doslova prožívaná niternost, může být pro mnohé až nečekané emočně silná a je třeba s tím počítat.

Inscenace Vyhnání Gerty Schnirch diváka živočišně elektrizuje. Dojímá a nutí přemýšlet, jak nebezpečná je zloba, touha po pomstě, chybějící omluva, porozumění a smíření. Vyhnání Gerty Schnirch se nesnaží simulovat prožité události, obviňovat, ukazovat prstem na ty zlé a špatné. Nemoralizuje. Skvělým pojetím scény a velmi dobrými hereckými výkony otevírá divákovi dveře k přemýšlení o tom, že bagatelizování minulosti, snaha rozdělovat lidská utrpení na větší a menší vede k hnisajícím bolestem na duši člověka i národa. Jedinou cestou ke smíření a vysvobození je nejen vzájemná tichá omluva, ale zejména pochopení, proč se zlé věci udály. Protože jen díky skutečnému uvědomění si toho, co a proč se stalo, se můžeme do budoucna dalších násilných aktů vyvarovat. A příběh Gerty ve strhujícím podání Sáry Venclovské umí toto poselství vrýt divákovi hluboko po kůži tak, aby o něm ještě dlouho přemýšlel.

IVA ČERNÁ – autorka je publicistka