Velikonoční festival duchovní hudby 2013 přinesl vzkříšení dramaturgie

Dramaturg letošního ročníku festivalu Vladimír Maňas se zaměřil na téma exodu, který pojal jako opuštění dosavadních hranic a omezení ve volbě repertoáru. V ekumenickém duchu vychází vstříc dalším náboženstvím, jako je judaismus, nebo křesťanským církvím jako je německý protestantismus či anglikánská církev. V další rovině plánu vyjadřuje opuštění hranic naší země a pohled do zemí severovýchodní Evropy, tedy například Polska či Pobaltí. A konečně označuje odstranění hranic mezi starým a novým, neboť i stará hudba může být v jistém smyslu soudobější než nová, inspirovaná tradicí. Šest festivalových koncertů rozprostřených do dvou týdnů bylo doplněno stejným počtem doprovodných koncertů, několika přednáškami a výstavou Vita Christi – život Kristův v Diecézním muzeu na Petrově. Snad by se v příštích letech mohlo podařit lépe zkoordinovat hudební akce tak, aby se staly regulérní součástí festivalu, protože jejich úroveň byla obecně velmi vysoká.

Prostota a dokonalost

Mnichovský soubor Singer pur je sdružením šesti umělců, kteří na rozdíl od ostatních špičkových souborů v této kategorii mají mezi sebou ženu. Jejich barva je tak poněkud jiná než v případě kontratenorů. Singer pur jsou v situaci, kdy si mohou dovolit objednávat skladby od světových skladatelů. Příkladem budiž spolupráce se Salvatorem Sciarrinem či Wolfgangem Rihmem, jejichž skladby soubor posluchačům v chrámu sv. Augustina 25. března představil. V koncentrované atmosféře Svatého týdne ponořené do fialové barvy dokázal mnichovský soubor obecenstvo ztišit až téměř k zástavě dechu při závěrečné skladbě, která cíleně pracovala s dlouhými pasážemi ticha. Hodinový koncert – na přání interpretů a České televize bez potlesků – přinesl koktejl staré a soudobé hudby. Z této konfrontace bylo dobře patrné, jak ošidný vývoj hudby v průběhu staletí může být. Jacobus Handl Gallus se z tohoto pohledu jevil jako téměř soudobý skladatel, zatímco u Rihma byla nanejvýš patrná jeho vazba na tradici, kterou rozšiřuje o husté disonantní akordické plochy. Salvatore Sciarrino zvolil středověký responsoriální princip, kdy dialogy na sebe plynule navazovaly a použil také ohýbání tónů a glissanda. Na interpretaci staré renesanční polyfonie byla znát určitá lehkost a jistota pěvců, zatímco soudobé kompozice představovaly okamžiky vysoké koncentrace. Nebylo by fér upozorňovat na konce frází, které místy nebyly spolu či občasné intonační napětí na úrovni pouhé barvy. Singer pur jsou jednoznačně jedním z nejlepších pěveckých komorních souborů současnosti, navíc se zaměřením na soudobou hudbu.

Temné hodinky Zeleného čtvrtka

Don Carlo Gesualdo da Venosa byl výstřední osobností vrcholného renesančního vícehlasu. Pozornost hudebních historiků nepoutá jen fakt, že nechal zavraždit svou ženu i s jejím milencem, ale zejména chromatické pojetí madrigalů a motet, díky kterým představuje avantgardu pozdního 16. století. V podání nového brněnského pěveckého sdružení Illegal consort (které zřejmě natolik usiluje o ilegalitu, že mělo v době konání festivalu nefunkční webové stránky) jsme měli možnost vyslechnout Gesualdova Responsoria pro Zelený čtvrtek. Koncert byl součástí třídenního cyklu tzv. temných hodinek (latinsky tenebrae), které se v historii konaly od Škaredé středy po Velký pátek a předjímaly události následujícího dne. Sporého osvětlení jsme se tentokrát, zřejmě z technických důvodů, nedočkali, nicméně tato drobnost by jistě pozvedla efekt celé události o úroveň výš. Soubor si vedl výtečně, uvážíme-li, že se jedná o šest sólových hlasů pouze s oporou varhanního pozitivu v podání Marka Čermáka. Soubor působil barevně velmi vyrovnaně s upřímnou snahou o znatelné proměny afektů. Jednotlivá responsoria byla prokládána čteními ze sv. Augustina a předzpěvem chorálu. Vzhledem k zimnímu charakteru počasí byla délka koncertu lehce přes hodinu v jezuitském chrámu Nanebevzetí Panny Marie ještě únosná.

Barvy prostoru

Velká očekávání vzbuzoval také koncert v tzv. Červeném kostele v pátek 5. dubna. Upřímně řečeno, dramaturgická vazba mezi jednotlivými půlemi večera nebyla zcela zřejmá. V první části měli posluchači příležitost vyslechnout zcela novou skladbu Ondřeje Štochla …vlídnost…světlo duše… komponovanou na objednávku festivalu. Štochl je znám jako žák Marka Kopelenta a člen hnutí Konvergence. Jeho nová kompozice využívala prvek prostoru tak, že interpreti byli rozeseti po prostoru chrámu. Vzhledem k tomu, že autor zručně pracoval s barevnými kombinacemi hudebních ploch, nebylo už asi nutné provedení ilustrativně nasvěcovat proměnlivými barevnými světly. Výsledný efekt spíše rušil chvějivé přelévání nástrojových barev. Pokud světla u Štochlovy kompozice jen rušily, u Tehillim amerického minimalisty Stevea Reicha přímo dráždily svojí nepatřičností. Nápad estrádním stylem iluminovat hebrejské žalmy považuji za přinejmenším nešťastný. Provedení Reichova cyklu bylo v Brně napjatě očekáváno a nutno říci, že Brno Contemporary Orchestra nezklamal. Ačkoliv po skončení koncertu byla na hráčích znát značná úleva (což by se profesionálům stávat nemělo), samotná skladba byla zahrána a především zazpívána velmi dobře. Dirigent Pavel Šnajdr vedl soubor jistou rukou a tak se případné nepřesnosti a nejistoty podařilo rychle překonat. Poklona patří zejména pěvkyním I. Píchové, L. Nepivodové, L. Kořínkové a R. Jedličkové, které ve čtyřhlasém fázovém posunu neztrácely hlavu ani hlas. Chválit početnou bicí sekci za to, že v půhodinové kompozici držela pevný rytmus by asi bylo zbytečné, zkrátka se to očekává… Abychom vše shrnuli, provedení Tehillim mělo příchuť premiérového dobrodružství, ačkoliv se jedná o třicet let starou skladbu. Nutno říci, že mladí brněnští interpreti si s ním poradili nad očekávání dobře a úspěšně ho vygradovali do závěrečného alleluja. Potlesk vyprodaného kostela potvrdil fakt, že argumenty proti uvádění soudobé hudby lze s úspěchem ignorovat.

Součástí festivalu byly i další zajímavé koncerty. Sluší se jistě zmínit koncert brněnských filharmonických těles k významnému jubileu zakladatele Českého filharmonického sboru Brno Petra Fialy, škoda jen, že pořadatelé na všech propagačních materiálech pečlivě tajili, o jaké jubileum se jedná. Pozitivní ohlasy vyvolala Capella Cracoviensis s Händelovým oratoriem Izrael v Egyptě v autentickém provedení a tak bychom mohli pokračovat dále. Celý Velikonoční festival budil dojem dobře odvedené dramaturgické a organizační práce. Je nesporné, že změna pořadatele festivalu prospěla. Doufejme, že v příštích letech se budeme moci těšit na další obsahově zajímavé a dramaturgicky silné festivaly.

MARTIN FLAŠAR
Autor je muzikolog