Zatímco Poulenc vyšel - podobně jako náš Bohuslav Martinů - z meziválečné pařížské avantgardy, Arvo Pärt je příkladem meditativního postmoderního skladatele, který čerpá z duchovní síly Pobaltí a dědictví gregoriánského chorálu. Miserere bylo jednoznačně náročnější skladbou večera, a to jak pro interprety, tak pro posluchače. Pět sólových hlasů včetně kontratenoru v prostých souzvucích a kombinacích s nástroji zvolna odzpívává jednotlivá slova textu prokládaná tichem. Právě tato jednoduchost je pro pěvce poměrně obtížná. Vše je naprosto čisté, prázdné a průzračné a o intonaci nesmí být pochyb. To se také velmi dobře dařilo až na pár nepodstatných výchylek v soboru dechových nástrojů.

Z pětice pěvců vyzdvihnu tradičně výborného polského kontratenoristu Piotra Olecha, který nezapře mimořádně užitečné vzdělání ve staré hudbě, a také sopranistku Michaelu Várady, sólistku Poulencovy Stabat mater. Její hlas byl sice poměrně jemný a uvyklý spíše na romantickou operu, ale její jistota byla naprosto přesvědčivá.

Jistou senzaci mohly zdánlivě představovat dvě elektrické kytary v orchestru, ale žádný rockový výstup se nekonal. Jejich úloha byla především barevná a skladatel využil zejména možnosti hrát dlouhé tóny. Sbor má v Pärtově Miserere dva velké vstupy a to v úvodu a na konci celého cyklu. Slovenský filharmonický sbor se sice v Brně představil ve zeštíhlené verzi (myšleno co do počtu pěvců), přesto to na výsledku nebylo znát ani co do kvality, tak do intenzity. Dojem, který zanechal, byl velmi dobrý, včetně tenorů, kde obvykle hrozí potíže.

Stabat mater Francise Poulenca je dnes už klasická skladba 20. století. Ačkoliv skladba vznikla v roce 1950, je to v podstatě romantický kolos na úrovni Verdiho Requiem. Však také autor původně o requiem uvažoval. Opravdový hit z něj dělají dvě části, úvodní a závěrečná, která později prosákla až do popu. Není pochyb o tom, že právě Poulenc byl nejtalentovanější vokální skladatel pařížské Šestky, kam patřili také Honegger, Milhaud, Auric, Tailleferreová a Durey a na kterou zpovzdálí dohlíželi Igor Stravinskij, Erik Satie a Jean Cocteau.

Mladý dirigent Wouter Padberg vedl soubory jednoznačnými gesty, což Pärtovi pomohlo, ale u Poulenca jsem měl přece jen už pocit lehké ztráty souvislostí a zbytečné fragmentace celku. Plynulejší a ležérnější provázání by francouzské hudbě možná prospělo.
Celkový dojem z koncertu byl ale jednoznačně výborný, navzdory délce jedné a půl hodiny bez přestávky. Jedinou výhradu bych měl vůči festivalovému katalogu, který sice obsahuje překlady textů, neobsahuje ale jejich originální znění. Patrně se předpokládá, že pěvcům je vše rozumět, nebo že publikum zná texty latinských středověkých sekvencí zpaměti. Ani na jeden z předpokladů bych si ale nevsadil.

Jak je patrné z programu, letošní dvoutýdenní festival mezi Květnou a druhou nedělí velikonoční nabídne devět koncertů v různých chrámech Brna. Obsahem koncertů budou jak skladby středověku, renesance a baroka, tak nedávné současnosti. Oblibu posluchačů si v minulých letech získaly zejména temné hodinky při svíčkách, které nebudou chybět ani letos v jezuitském kostele Nanebevzetí Panny Marie ve dnech 1. až 3. dubna. Z velkých koncertů zmiňme dnešní uvedení Pašijí podle svatého Jana od Johana Sebastiana Bacha v autentickém podání Wrocławského barokního orchestru a dvou polských sborů v kostele svatého Janů či závěrečný koncert v katedrále svatého Petra a Pavla, kde zazní Brucknerovy Ecce sacerdos magnus, Mše č. 3 f moll či Žalm 150 v podání Českého filharmonického sboru a Filharmonie Brno.

MARTIN FLAŠAR, muzikolog