Levin, autor Stepfordských paniček či mysteriózního románu Rosemary má děťátko, napsal Veroničin pokoj v roce 1974. Předkládá zde příběh s působivou atmosférou a gradací. Jeho syžet se žánrově blíží hororu či lépe psychothrilleru, blízko má i k pojetí filmových dějů hvězdy žánru Alfréda Hitchcocka. Napětí je stupňováno psychologickými prostředky, k vyvolání zvláštní mrazivé atmosféry nabuzující obavy i úzkost zde není třeba kbelíků s červenou barvou krve, ani přítomnosti nejrůznějších fantasmagorických záhrobních či scifistických monster.

Děj představuje čtyři postavy: starší a mladý pár. Součástí toho druhého je dívka z názvu hry. Po vzájemném setkání je mladá dvojice pozvána do domu svých generačních protějšků. Veronika přitom domácí dvojici připomíná někoho, koho dávno a dobře znali. Začíná se rozvíjet hra, která prolíná dvěma časovými rovinami, postupně odhalující, kdo vlastně a jaké role ve skutečnosti sehrává.

Režisér Dodo Gombár obsadil čtveřici herců, v jejichž projevech ku prospěchu věci zcela chybí zbytečná vypjatost s nadměrným emotivním akcentem. Nepřekvapilo, že výborná je hostující Ivana Hloužková, stejně tak ovšem její partner Bedřich Výtisk. Dobře ztvárnili pozvolné stupňování manipulace a psychického tlaku v souladu s dávkováním ordinovaném autorem a režisérem, přesvědčivě vystihli a uchopili oba zvláštní charaktery.

Z mladého páru vyzvdvihnu výkon Magdalény Tkačíkové, která se velmi dobře vyrovnala s náročnou rolí. Situace, v níž se Veronika ocitá, přináší nároky na rychlou a dynamickou proměnu reakcí a chování. Herečka musela v poměrně krátkém časovém úseku psychologicky věrohodně přesvědčit změnami projevu, při postupném chápání svého postavení; měnit vlastní reakce emotivně, situačně a účelově.

Inscenace se mohla opřít i o velmi dobře zvolenou scénu pokoje s průhledem. Hudba Davida Rottera, spoře vkládaná do děje, velmi však působivá, účelně člení, dotváří a emotivně akcentuje celkovou atmosféru.

Profesionálně vystavěný, přesně dávkovaný a gradovaný text režie s porozuměním reflektuje a respektuje. Hra má rychlý spád, v sympatickém rozsahu přibližně devadesáti minut neztrácí na tempu a napětí. Uvedení české premiéry Veroničina pokoje v brněnské Redutě nabízí zpracování, která zaujme nejen příznivce thrilleru.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK, autor je publicista