Jak a co malujete?
Maluju akrylem a akvarelem. Teď jsem ty svoje obrázky ukazovala jednomu akademickému malíři. S žádnou ambicí. Jenom, že jsme se o tom bavili, říkala jsem mu, že také maluju, tak jsem mu něco ukazovala. Z jeho očí a z výrazu, kdy nic neříkal, jsem přečetla nejvíc. Viděla jsem tu obrovskou shovívavost k mému dílu a zároveň vlastně radost z toho, že mám malování ráda přirozeně, že mě to baví. Moje motivy jsou hodně abstraktní, leckdy asi trošku naivní. Baví mě barvy. Miluju hru Dixit, to je karetní společenská hra, kde jsou abstraktní obrázky, které v té skupině hráčů navozují určité asociace. Nebudu tady vysvětlovat pravidla, ale ty obrázky jsou krásné – nepravděpodobné krajiny nebo lidi. A v tomhle abstraktním duchu já maluju svoje obrázky.

Jednu dobu jsem měla ráda i portréty, Bavilo mě zkoumat, kolik čar je potřeba k tomu, abych vystihla podobu člověka. Teď mám období barev a abstraktna.

Hrát v Dejvickém divadle je snem nejednoho herce. Vám se splnil. Jak k tomu došlo?
Došlo k tomu tak, že s některými herci z Dejvic jsem točila ještě předtím, než jsem byla v angažmá. A vím, že když jsem jednou točila s Ivanem Trojanem, tak jsem mu říkala: „To by bylo super hrát u vás v divadle, přijímáte tam vůbec nějaké mladé herce?“ Pamatuju si jeho shovívavý úsměv a pak mi řekl: „Víš, Verunko, to moc ne. My už jsme takoví hotoví. Máme tam tu Martičku Issovou mladou.“ Bylo mi to hned jasné.

Asi o tři roky později mi zazvonil telefon, na druhé straně byl pan Krobot a říkal, že si se mnou chce dát schůzku. Já jsem se úplně orosila a říkala jsem si, hlavně si nemysli, že ti chce dát roli. To bude určitě tak, že potřebují nějakou nápovědku, nebo někoho na praxi, a třeba si vybrali tebe, protože máš potenciál a chceš se učit. Ale pan Krobot mi řekl, že pro mne má práci. Pak se z toho vyvinula nabídka na angažmá.

Když porovnáte proces vzniku představení v Dejvicích se svými přechozími štacemi. Najdete nějaké rozdíly?
Už třeba jen to, že tady není při představeních nápověda. Pan Krobot to prý nechtěl, aby herci byli více soustředění. Když zapomenou text, musí to prostě dát nějak dohromady, nebo se z toho vylízat. A já jsem byla zvyklá, že v Mladé Boleslavi i v Městských divadlech pražských nápověda byla.

Rozdíl je i ve větší benevolenci k natáčení a mimodivadelním aktivitám. Také se k chodu divadla může každý vyjádřit. My máme schůze, kde se o všem diskutuje, hlasuje se o nově příchozích členech, režisérech. O tom, co se bude hrát. Každý má šanci říct svůj názor.

Takže, když máte nějaké časově náročnější natáčení, dá se domluvit?
Dá. Musíme být ale rozumní, protože v našem divadle točí úplně všichni, a nenazkoušeli bychom nikdy nic. Musíme mít divadlo na prvním místě, nebo se snažit vyjít mu vstříc. Nepytlíkovat to. Buď to nedělat, nebo to dělat na sto procent.

Co vás na Dejvickém divadle baví nejvíc?
Baví mě, že tady musím pořád překonávat nějaké překážky. Sama se sebou, s rolemi, s diváky, kteří jsou tak strašně blízko jevišti, s očekáváními, která na tohle divadlo lidé mají, s herci, kteří jsou výborní, takže mě nutí k lepším výkonům…

Pokud vím, není snadné sehnat lístek do Dejvického divadla. Dají se na vás sehnat?
Skoro ne. Mám plný telefon zpráv od lidí, které znám, i těch, které neznám, že by strašně chtěli přijít. V diáři mám seznam, který postupně odškrtávám. Na nějaké lístky máme právo, ale je jich málo, protože naše divadlo je strašně malé. A když to někomu jednou zařídím, chce znovu na něco dalšího. Je to samozřejmě skvělé, ale je to pořád nějaká zodpovědnost. Když jdeme večer z představení, tak už tady stanují lidi, aby druhý den dostali lístky. Pak nemůžete jít do divadla s tím, že nemáte náladu a úplně se vám nechce. To asi úplně nejde. Je to zavazující.

Letos se bude vysílat seriál Zkáza Dejvického divadla. Na co se máme těšit?
Pokud vím, tak 27. února by se mělo promítat v různých kinech po celé republice všech šest dílů seriálu, než vstoupí do televize a někdy na jaře už by se měl vysílat. A těšte se na smíšené pocity z toho, jestli je tohle vůbec v divadle možné, a nikdo z nás vám neřekne pravdu. Některé věci vypadají neuvěřitelně a jsou pravdivé a naopak.

V seriálu hrajete sama sebe, jaké to je?
Já jsem zjistila, že vlastně nevím, kdo jsem, že nevím, koho mám hrát. Nějak existuju a neřeším, kdo jsem, jaké jsou moje rysy. A když jsme se tak lehce dostali k tomu, že jsme si měli navzájem říct základní věci o sobě, tak to začalo být trošku bolavé. Říkala jsem si, že to radši nechci slyšet a naplním nějaký svůj pocit, co bych asi měla hrát. To, jaká jsem, se stejně ani nedá ukázat, takže jsem to nějak moc neprožívala. Je to pořád komedie, žádné realistické drama.

Dočetl jsem se, že ráda nakupujete kvalitní potraviny. Se sestrou si dokonce posíláte fotky nákupů…
V téhle fázi už nejsem. Teď už si posíláme nákupy z běžného řetězce, ale třeba ve „frusáčcích“ (znovupoužitelný kompostovatelný sáček na ovoce, zeleninu nebo pečivo – pozn. red.). Přemýšlím o obalech ekologicky. Hlavně díky ségře, která k tomu vede celou naši rodinu. Trochu nás tím terorizuje, ale díky ní více přemýšlíme nad tím, co jíme, ale i o tom, jaký to má dopad na planetu.

Veronika Khek Kubařová se narodila června 1987 v Rakovníku. Vystudovala herectví na Pražské konzervatoři. Jednou z jejích absolventských rolí byla Dornička v Kytici Jiřího Suchého, díky které získala možnost hrát v divadle Semafor. Do prvního angažmá nastoupila v roce 2008 do Městského divadla v Mladé Boleslavi. V roce 2011 se stala členkou hereckého souboru Městských divadel pražských. Na jevišti Dejvického divadla se poprvé objevila v roce 2013 v roli Niny Zarečné v Rackovi, od začátku roku 2015 je stálou členkou zdejšího hereckého souboru. Momentálně tu účinkuje v osmi inscenacích.
Poprvé před filmovou kamerou stála v roce 2006 (Rafťáci). Vidět jste ji mohli také v pohádkách Nejkrásnější hádanka (2008), Tři bratři (2014), nebo v komediích Ženy v pokušení (2010) a Ženy v běhu (právě v kinech). Letos bude mít premiéru seriál Zkáza Dejvického divadla, ve kterém ztvárnila sama sebe. V červenci 2015 se provdala za divadelního režiséra Pavla Kheka.