Třináctidenní a v pořadí již 47. ročník Moravského podzimu uzavřelo v pátek večer vystoupení Londýnského symfonického orchestru. Ten v čele s šéfdirigentem Valerijem Abisalovičem Gergijevem patřícím ke světové dirigentské špičce vyprodal Janáčkovo divadlo a vysloužil si od diváků dlouhé ovace.Hlavním pořadatelem tohoto mezinárodního hudebního festivalu se po mnoha letech opět stala Filharmonie Brno a vystoupení Londýnského symfonického orchestru (London Symphony Orchestra) bylo absolutně nejočekávanější.

Hosté z britské metropole věnovali celý program odkazu Hectora Berlioze, od jehož narození si hudební svět letos připomíná 210. výročí. Z jeho tvorby zazněla nejprve předehra Waverley (op. 1), následovaly Písně letních nocí (op. 7), což je víc jak půlhodinový cyklus šesti melodií na slova Théophila Gautiera. Po přestávce následovalo stěžejní skladatelovo symfonické dílo – bezmála hodinová Fantastická symfonie (op. 14) s podtitulem Epizoda ze života umělcova.

Hlasité „bravo!" se z hlediště ozvalo už po provedení vstupní ouvertury, která ve svěžím rytmicko-melodickém odpichu reflektuje stejnojmennou postavu prvního historického románu Waltera Scotta. Mladistvá Berliozova partitura se rozezněla s jasně konturovanými hlavními tématy a hlavně se silným energickým nábojem, který se ostatně po celý večer zdál být nevyčerpatelný.

Éterický mikrosvět

Výsostně introvertní Písně letních nocí rázem posluchače přenesly z heroického světa anglické šlechty do zjihlé představy mizející lásky. Do nitra tohoto křehkého, snad až éterického mikrosvěta pronikla Karen Cargill, skotská mezzosopranistka, s nevšední empatií.

Hned po prvých verších bylo znát, že pěvkyně ví, o čem zpívá. Karen Cargill nikdy sílu svého hlasu nepřepínala, přesto ji orchestr nepřekrýval. Vysoké polohy jí zněly s lahodnou sopránovou vroucností, její pianissima jako by otevírala brány nadpozemských výšin. Ovace vyprodaného hlediště brněnského Janáčkova divadla byly právem halasné.

Z Faustova prokletí

Fantastická symfonie byla fantastická – i tak by se dal lapidárně vyjádřit dojem z provedení této delirantní programové symfonie. Pětivětý kolos se rozezvučel v úžasně širokém barevném spektru, k němuž výraznou měrou přispívala dynamická škála sahající od sotva slyšitelných, leč stále ještě jasně vnímatelných pianissim, až k ohromujícím forte a fortissimům.

Smyčce zněly sytě, nad nimi se leckdy až s agresivním nasazením klenul zvuk skvěle disponovaných dechů. Gergijevovo pojetí Fantastické symfonie doznalo nepřeslechnutelný gradační tah, k němuž značně přispěl dirigentův neomylný cit pro skvěle pointovaná tempa, která nejednou přecházela až v jakési dechberoucí prestissimo. Za bouřlivé ovace se Londýňané divákům odvděčili efektním přídavkem: zůstali však styloví a nabídli známý efektní Rakoczyho pochod z Berliozova Faustova prokletí.

Závěrečný koncert letošního Moravského podzimu, festivalu, který se i nadále bude odvíjet coby bienále (střídá se s rovněž podzimním Janáčkovým Brnem), bezpochyby nezapřel světovou úroveň. Pořadatelům se podařil husarský kousek, respektive husarský kus, za který každopádně nutno vzdát dík, ale který je na druhé straně nemálo zavazující.

K dalším vrcholům letošního ročníku Moravského podzimu patřila také bezpochyby vystoupení souboru Kremerata Baltica, polské čtveřice Apollon Musagète Quartett a v dramaturgicky podnětném provedení Góreckého Symfonie č. 3 „Symfonie písní žalostných".

VLADIMÍR ČECH

Autor recenze je hudební a divadelní kritik