„Tatínek ze mně chtěl mít magistru. Ale já chtěla být šaškem,“ svěřila se Nina Deníku, když bilancovala svou kariéru před pár lety. Začínala v Ostravě, kde se potkala s Janem Kačerem, svým životním i profesním partnerem, s nímž se seznámila už během studií na DAMU.

Od roku 1965 byla členkou pražského Činoherního klubu, kde zůstala v angažmá pětatřicet let. Divadelní prkna pro ni byla celoživotní jistotou, tam se dočkala nejkrásnějších rolí. Film jí nabídl spíše menší postavy, na žádnou z nich ale člověk nezapomněl. Naposledy se objevila před pěti lety v komedii Tomáše Svobody Manžel na hodinu.

„Nina byla mým osudem. Zamiloval jsem se do ní v devatenácti, s plným vědomím, že je to můj ideál ženy, a zároveň skvělá herečka,“ zavzpomínal na seznámení se svou manželkou herec a režisér Jan Kačer před časem v Českém rozhlase. „Byla vysoká, štíhlá, antický profil. Uměla francouzsky a anglicky, milovala Janáčka. Byla předurčená pro dramatické ženské postavy, které rozdírají mužům srdce. Když jsem byl v ostravském divadle, proslechlo se, že tam má přijít i Nina. Všichni říkali - působí tak aristokraticky, ta si asi s horníky moc neporozumí. Ale Nina dokázala, že má i smysl pro humor a skvěle mezi nás zapadla.“

Stala se přesvědčivými silnými hrdinkami v inscenacích ruských dramatiků, prokázala ale záhy i svůj komediální talent, třeba v komedii Ladislava Smočka v pražském Činoherním klubu Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, kde ztvárnila starou pannu. Hrála ji od pětadvaceti do svých pětašedesáti let. A s konstantním úspěchem u diváků. Činoherní klub se stal na léta jejím divadelním zázemím. 

Velká herečka a vtipná žena 

„Neměla to se mnou vždycky lehké, vy ženské to nemáte snadné,“ přiznal před několika lety v rozhovoru pro Deník Jan Kačer. „Když jsme ještě byli v Ostravě, jedna naše dcera onemocněla. Já lítal po všech čertech, jezdil za prací, řešil africký hladomor a kdoví jaké problémy světa, a Nina sháněla v době totality banány, aby uzdravila naši dceru.“

Dům na Slivenci, kde po různých zastávkách žili, má ve zdech hlavně její pot a sílu. „Stavěla jsem de facto sama, Honza přijížděl jen na neděli. Naše holky puberťačky s ním seděly na zahrádce a já jsem se činila s krumpáčem,“ vzpomínala Nina. „Šlo to pomalu, ale šlo. I když jsme začínali se šesti tisíci na knížce.“

Kolegové na ni vzpomínají jako na velkou herečku a vtipnou ženu. „Byla to dáma. Která měla velký dar – smysl pro humor. A uměla krásně nakombinovat oboje - tu svou vznešenost a vtip. To je v hereckém povolání ojedinělá kombinace. Když jsme pro Tajnosti hledali, byť jen pro malou roli přesně tenhle typ, byla Nina jasná a první volba,“ shrnuje za všechny režisérka Alice Nellis.