V čí hlavě se nápad zrodil? 
Vzniklo to v mé hlavě ve chvíli, když jsem byl obsazený do role koláře Birka ve hře Brněnské kolo na Biskupském dvoře. Jakmile jsem se s legendou obeznámil, bylo mi jasné, že to musím zkusit. Prvním krokem bylo, že jsem si našel na internetu nejlepšího koláře v Čechách, kterým je Augustin Krystyník. Zavolal jsem mu a zeptal se, jestli je to možné provést. Po prvním telefonátu jsme v podstatě byli napevno domluvení, že to jde a že to provedeme. Až v průběhu do všeho vstoupila Nadace Emil. Řekli mi o ní Bedřich Snášel a Kamila Habrová ve chvíli, když vznikl náš tříčlenný tým, bez kterého by to nebylo takové, jaké to bylo. 

Jak dlouho jste akci připravoval?  
Aktivně jsem se tomu věnoval sedm měsíců v podstatě denně. Vše ve mně vznikalo postupně: že to bude charita, že kolo dokutálím až na vlastní večerní koncert apod. Bylo potřeba domluvit záštitu primátora, vymyslet místo závěrečného happeningu, naplánovat přesný harmonogram a způsob, jak vše provést, když to před tím ještě nikdo nedělal, domluvit a vybavit dílnu, dostat do Lednice pana Krystyníka, před tím se s ním párkrát potkat na Valašsku, odkud pochází, domluvit strom, dostat povolení na kácení, domluvit hasiče, kteří to na místě zabezpečí, vymyslet projekt na hithit.cz a zařídit, aby byl úspěšný, domluvit doprovodná vozidla, domluvit, aby to někdo natočil, nafotil, zdokumentoval, oslovit osobně spoustu firem, aby se sponzorsky zapojily do projektu a mnoho dalšího. A i teď to ještě nekončí. Vydávám fotoknihu a kalendář a budu rozesílat hithit odměny. Myslím, že nakonec tím strávím celý rok 2018. (smích) 

Co všechno obnášela příprava pro vás? Jak a kde jste trénoval?
Za tuto sezónu jsem odběhl tři závody Spartan race různých obtížností, takže jsem se musel udržovat fyzicky pohromadě, abych závody zdolal na úrovni. A pak jsem si občas jen tak zaběhal. Hlavně v noci, když rodina spala, protože jiný čas pro sebe nemám, nebo když byly dcery u rodičů. Běhal jsem vždy v lese a v kopcích, což považuji za nejlepší trénink na cokoliv. Dva týdny před dnem D se mi ještě povedlo dostat na Malou Fatru a do Vysokých Tater, ve dvou dnech, kde jsem si pro radost vynesl na chatu pod Rysmi nějaký ten náklad. Tam jsem si řekl, že už jsem připravený a dál budu jen odpočívat. Relativně. (smích)

Bylo Dušanovo kolo zatím vaší největší výzvou v životě? 
Myslím, že největší výkon v mém životě bylo, že jsem se zvedl z Trenčína z obchodu, ve kterém jsem pracoval, a šel jsem na přijímačky na vysokou do Brna. Ale pokud se ptáte na sportovní výkon, nikdy jsem neuběhl víc než pětadvacet kilometrů. Na maraton nikdy nebyl nějak čas, tak jsem si ho naordinoval hned ultra - šedesát kilometrů!

Sáhl jste si na dno svých sil?
Na dno jsem si sáhl hned po prvních deseti minutách. Hlavně psychicky. Začal jsem kácet minutu po půlnoci v průtrži mračen. Jakmile jsem zasekl sekeru do stromu, dolehlo na mně, co všechno je za mnou a co všechno mě ještě v ten den čeká. Chtěl jsem poslat všechny pryč a vše ještě nějak promyslet, zůstat sám. Naštěstí pracky pořád mlátily do stromu, který byl teda šíleně nepoddajný a na špatném místě. Vybral jsem ho ale schválně, protože mi přišlo, že tento strom tam bude nejmíň chybět, a tak jsem se jen snažil nepřestat. Nakonec skončil v dílně, kde z něj pan Krystyník sestrojil nové brněnské kolo. Každý kousek dřeva nám prošel rukama stokrát.

A co krize při běhu? 
Ta samozřejmě přišla. Už jsem toho měl opravdu od půlnoci dost a podle propočtů jsem si uvědomil, že pokud chci dodržet plán, nesmím posledních dvacet kilometrů udělat žádnou pauzu. Už to všechno hodně bolelo a kolo jsem chtěl samozřejmě praštit do škarpy. Ale díky podpoře všech lidí ve vesnicích, na trati i v cíli se mi to podařilo překonat a nakonec jsem se šťastně dobelhal do cíle. 

Jak se vám osvědčila vaše osobní "vychytávka" mít kolo připevněné pomocí konstrukce přímo u pasu? 
Pomohlo mi to určitě v plynulosti běhu, protože kdybych kolo kutálel rukou, musel bych běžet o hodně rychleji, aby mělo kolo točením svou vlastní stabilitu. Tak rychle bych ale nevydržel běžet dlouho. Měl jsem zkrátka nad kolem na silnici větší kontrolu. 

Vaše trasa vedla po mnoha turisticky vyhledávaných místech jižní Moravy (Lednice, Dolní Věstonice aj.). Stíhal jste si užívat okolí a místa, kterými jste běžel?
Docela ano. Přesun mi trval i s přestávkami přes osm hodin, takže jsem se mohl na vše podívat tisíckrát. Nevím, jestli jsem ale vše vnímal. Pamatuji si majestátní hrudník Věstonické Venuše, pak silnici, silnici, silnici a najednou Petrov. (smích)

Jaké jste měl pocitu těsně po doběhu? 
Po doběhnutí na brněnskou radnici jsem mohl hodinu odpočívat. Pak jsme se všichni přesunuli ke Galerii Vaňkovka, kde mě čekalo odehrání koncertu a hlavně předání šeku Kačence z Nadace Emil, které jsem tak mohl zajistit hippoterapii na celý rok. Ještě teď jsem z jejího úsměvu dojatý, když o tom kdekoliv mluvím. Byl to zkrátka úžasný den!

Kdy se po akci dostavila největší únava? 
Tělo povolilo až doma, když jsme si s Pavlínkou řekli, že jdeme spát. Nekontrolovaně jsem se roztřásl a nešlo to zastavit. Musel jsem si dát tepláky, mikinu a vlézt pod peřinu. No a druhý den normálně zkouška v divadle! Takže jsem vlastně vůbec neměl čas se sesypat. 

Nesete už v hlavě nápad na další podobnou " bláznivou" akci?
Samozřejmě, že bych rád navázal něčím dalším. Ale tentokrát to nebude tak bláznivé a snad to bude pro všechny.

Čím momentálně nejvíc žijete mimo divadlo?
Kromě rodiny? Snažím se prorazit se svou vlastní muzikou a vlastní kapelou, hledám manažera, producenta, snažím se vydávat klipy, které si kompletně připravuji sám. Ale jde to ztuha, protože v divadle jsem pořád naplno - třeba v září mám volné pouze dva půldny, tedy dva večery. A jinak to nevypadá ani na říjen a listopad. Ale hlavně nepřestat! A vždy jít za svým snem a udělat pro to maximum. 

LENKA KOLEGAROVÁ