Předchozí
1 z 13
Další

Cesta nadšence Ladislava Šimůnka vlakem okolo hranic České republiky.

Do příprav a zařizování cesty se pustil v srpnu a pokračoval v nich ještě i v září. Detailně si musel nastudovat jízdní řády a vytipovat místa na přestup či nocleh. „Na mapě jsem si vyznačil cestu, abych jel co nejblíž hranic. Zajistil jsem si ubytování, nakoupil jízdenky, vzal batoh na ramena a vyrazil,“ popisuje zjednodušeně Šimůnek. Netušil přitom, jak to všechno bude fungovat. Jak sám říká, sice si zamluvil ubytování, ale podmínkou vždy bylo, že vlak pojede včas. V opačném případě ho čekalo leda tak přespání na nádraží.

Cesta nadšence Ladislava Šimůnka vlakem okolo hranic České republiky.

S největšími komplikacemi se potýkal hned na počátku své cesty, když se snažil dostat z Brna do Břeclavi. U vlaku, kterým měl jet do Břeclavi, totiž hlásili sedmdesát minut zpoždění. Na přestup v Břeclavi měl přitom pouze dvacet minut. „Vyjíždělo se tehdy ještě v Brně z dolního nádraží. Přijel zpožděný rychlík z Prahy, který pokračoval do Bratislavy. Musel jsem jím to risknout. Pochopitelně v Modřicích jsme už stáli. Ale nakonec nás pustili po jedné koleji, takže vlak v Břeclavi jsem chytil,“ zakončuje pozitivní zprávou.

Cesta nadšence Ladislava Šimůnka vlakem okolo hranic České republiky.

Poté následovaly další desítky a desítky kilometrů do Znojma, Jihlavy, Veselí nad Lužnicí, Českých Budějovic. První den cestování ukončil po pěti stech kilometrech až v jihočeských Volarech. „V Českém Krumlově všichni cestující vystoupili a já jsem pokračoval úplně sám. Ve vlaku nebyl ani průvodčí. Říkal jsem, že snad vepředu aspoň je strojvedoucí a řídí vlak,“ vykládá s úsměvem Šimůnek.

Cesta nadšence Ladislava Šimůnka vlakem okolo hranic České republiky.

Ještě před Volary ale musel kvůli opravám kolejí přesednout na náhradní autobus, kde cestoval také sám. Sám byl pro změnu i v tamním hotelu.

Cesta nadšence Ladislava Šimůnka vlakem okolo hranic České republiky.

Další dny už měl o poznání klidnější. Díky větší časovým rozestupům mezi přestupy si mohl užívat jízd prosluněnou zemí a objevovat krásy zapomenutých zákoutích nedaleko státních hranic. V dalších dnech dojel až do nejzápadnějšího, následně i nejsevernějšího cípu země. I když trávil v soupravách hodiny času denně, nudou rozhodně netrpěl. „Vždy jsem při vstupu do vlaku hlasitě pozdravil a řekl jsem, že jsem na cestě kolem republiky. Lidé si se mnou okamžitě začali povídat, ptát se. Hodně toho při cestách poznáte, vidíte a zjistíte,“ poznamenává železniční nadšenec.

Cesta nadšence Ladislava Šimůnka vlakem okolo hranic České republiky.

Při cestování na kolejích se dostal i do míst, kde dosud v životě nebyl. Třeba do Adršpašských skal. Po cestě se svezl také nesčetným množstvím místních lokálek s viditelnými vráskami času, ze kterých jsou už některé na hranici ekonomické využitelnosti a uvažuje se o jejich zrušení. Dohromady za týden cestování vystřídal šestapadesát vlaků a kvůli opravám na železnici nebo jiným souvisejícím pracím i tři nebo čtyři náhradní autobusy. Poznal, že všude po republice se snaží zvelebovat nástupiště a přetvářet je na bezbariérová.

Cesta nadšence Ladislava Šimůnka vlakem okolo hranic České republiky.

Zároveň si uvědomoval také rozdíly v regionech napříč republikou. „Vidíte jižní Moravu nebo jižní Čechy a proti nim třeba severní Čechy a uvědomíte si, že je mezi nimi velký rozdíl. Tam je na zahrádkách množství šrotu, nepořádek, zatímco při cestě přes Šumavu je okolí upravené. Každý kraj je prostě jiný,“ podotýká starší muž.

Cesta nadšence Ladislava Šimůnka vlakem okolo hranic České republiky.

O tom, že získal dokonalý přehled o jednotlivých hraničních regionech, svědčí i skutečnost, že za týden objel všechny hory v zemi. Začal Vysočinou a přes Šumavu, Krušné hory, Krkonoše se dostal až na východ do Jeseníků a Beskyd.

Cesta nadšence Ladislava Šimůnka vlakem okolo hranic České republiky.

Nejmenší čas na přestup na jiný spoj měl Šimůnek ve Znojmě, kde musel přesednout do navazujícího vlaku za tři minuty. Co se ale zrovna nestalo, jeho vlak, se kterým přijížděl do města, měl pětiminutové zpoždění. „V dnešní době jsou naštěstí průvodčí telefonicky schopni zavolat do Znojma, aby na přijíždějící cestující ve stanici počkali, když jim řeknete, na jaký vlak se chystáte přestupovat. Práce na drahách se i proto zlepšuje, i dřív žádné mobily nebyly a takhle upozornit zavoláním se nedalo,“ říká dobrodruh. V jiných stanicích měl obvykle poklidnější přestupy v řádu desítek minut.

Cesta nadšence Ladislava Šimůnka vlakem okolo hranic České republiky.

V železničních stanicích záměrně mířil často do míst dnes už dávno zašlé slávy. Jídlo si totiž opakovaně dopřával v tradičních nádražních bufetech. V nich se podle jeho slov za posledních čtyřicet či padesát let s výjimkou majitelů, protože nyní už léta patří soukromým podnikatelům, nezměnilo vůbec nic, jak s úsměvem na základě svých nabitých zkušeností přiznává. „Všude je dršťková polévka nebo gulášová polévka s rohlíkem, což je dobře. Ale nikde nikdo, všude přijdete dovnitř a jste tam sám,“ nastiňuje Šimůnek.

Cesta nadšence Ladislava Šimůnka vlakem okolo hranic České republiky.

I když by si to mnohde přál, zůstat na některých místech delší dobu nemohl. Hned totiž musel pokračovat spojem o kus dál, aby zase stíhal navazující vlak a večerní ubytování. Neustále se proto dostával o kus dál.

Cesta nadšence Ladislava Šimůnka vlakem okolo hranic České republiky.

Už nyní plánuje další dobrodružství spojené se železnicí. „Cestovat po republice od jihu na sever, znovu na jih a znovu na sever a tak stále dokola, abych se postupně posouval dál a nejel zase stejnou trasu. Pro změnu bych tentokrát projel vnitrozemí,“ přibližuje své plány cestovatel. Možností je podle něj i stejná cesta s tím, že si na ní vyčlení dva až tři týdny.

Cesta nadšence Ladislava Šimůnka vlakem okolo hranic České republiky.

I když byl tento výlet jeho první spojený s vlakem po České republice, nováčkem v turistice po kolejích rozhodně není. Před pár lety absolvoval třeba jízdu po Transsibiřské magistrále, kdy se z Moskvy přepravoval přes celou Sibiř až do Pekingu. Dva dny přitom strávil u jezera Bajkal, zastavil se také například v Jekatěrinburgu nebo Ulánbátaru v Mongolsku. „Čučel jsem, že tam všechny rychlíkové vlaky jezdí přesně na minutu. Čekáte v Kazani na vlak, který jede tři dny z Moskvy, a on přijede přesně na čas,“ doplňuje Šimůnek své železniční zkušenosti.