Zažil ji každý, kdo v 70. a 80. letech chodil do školy. Nácviky v používání plynových masek, spojené s nezapomenutelným vytíráním páchnoucí gumy vatičkou namočenou v lihu, nebo dětská branná soutěž Partyzánský samopal, v níž se děti cvičily v orientaci v lese, hodu gumovým granátem a střelbě ze vzduchovky. 

Gumové granáty a igelity na nohách

"Pamatuju se, jak mě vždycky mrzelo, když se házelo kriketovým míčkem místo granátem. Dokonce mám pocit, že čím blíž k roku 1989, tím se gumové repliky granátu používaly méně. Myslím, že na střední škole už vůbec," vzpomíná na dětství doplněné brannou výchovou Jan Krucký z Prahy, který se narodil v roce 1971.

Se změnami v listopadu 1989 skončily i výlety v pláštěnkách a igelitových pytlících navlečených na ruce a na boty, které měly ochránit omladinu před případným chemickým či, jak děti občas žertovaly, dokonce jaderným útokem. "V případě výbuchu zalehnout s nohama směrem k epicentru," zněl povel, ze kterého si dělalo legraci snad každé dítě narozené na přelomu 60. a 70. let.

"Igelitové pytlíky v rámci protichemické obrany byly evergreenem i v roce 1988, kdy jsem se ve čtvrťáku, kvůli ulití z vyučování, zúčastnil branného závodu mládeže, kde jsme sedíce u stolu plnili nějaký topografický úkol v pláštěnkách a igelitkami na nohách," popisuje Jan Krucký.

Satirické básně z 80. let zase zmiňovaly branně-výchovné nácviky mladých dívek "jen v tričkách a v kalhotkách, na ksichtě v plynovejch maskách". Masky byly vůbec ikonou branné výchovy, zejména na základních školách. Podle toho, zda byly určeny pro děti prvního či druhého stupně, byly "s chobotem" nebo "bez" - onen chobot sloužil k tomu, aby si menší děti mohly schovat těžký filtr masky do speciální příruční brašny, kterou nosily přes rameno. Maskami byly vybaveny také sklady civilní protichemické obrany, jež existovaly až do listopadu 1989.

Pevná součást výchovy

Branná výchova však nepředstavovala jen zdroj zábavných historek z dětství. Příprava všech občanů bez výjimky na "obranu země" a zejména na život v polovojenské společnosti, kde každý podléhá rozkazům, patří k základním kamenům většiny totalitních společností, a socialistické Československo nebylo v tomto směru žádnou výjimkou.

Její zásady vytyčil v roce 1966 13. sjezd KSČ, který ji označil za úkol nejvyšší důležitosti. Ve školách se stala branná příprava součástí tělesné výchovy, později od ní byla ale oddělena a na středních i na některých základních školách se učila samostatně.

Po okupaci v roce 1968 a následné tzv. normalizaci, kdy se na většině vedoucích míst obměnily kádry s tím, že funkcí se opět chopili stalinisté, definoval v květnu 1971 nové zásady branné výchovy Gustáv Husák, jenž se právě v tomto měsíci stal generálním tajemníkem ÚV KSČ.

„Obrana naší svobody a socialistických vymožeností je trvalým úkolem celé společnosti, nejen ozbrojených sil, ale všech státních, společenských organizací a institucí, které zabezpečují úkoly obrany země komplexně v jednotném branném systému státu. Tyto úkoly se hodně zanedbaly. Vedení strany proto přijalo opatření, kterým by se prohloubila branná výchova obyvatelstva a zvláště mládeže, aby se upevňovala jednota armády a lidu, aby obrana našeho socialistického státu byla ctí a vlasteneckou povinností každého občana.“

V té době už existovalo pětileté pokusné aprobační studium branné výchovy na fakultě tělesné výchovy a sportu UK, z jehož osnov se později odvodily teze všech ostatních budoucích disciplín vznikající teorie branné výchovy.

V roce 1971 přijali komunisté také usnesení o jednotném systému branné výchovy a v souvislosti s tím začali chystat jeho novou právní úpravu. Proto byl v roce 1973 vydán nový, v pořadí již třetí zákon o branné výchově, jenž mj. stanovil, že branná výchova je povinná pro žáky, učně a studenty všech stupňů a druhů škol.

Jak vidí socialismus herec Jan Hrušínský a europoslankyně Kateřina Konečná?

Působila komplexně

"Mimořádný význam" branné výchovy mládeže znovu zdůraznil ÚV KSČ v červenci 1973: „Má-li škola plnit beze zbytku svou funkci, musí respektovat možnost, že život společnosti může být nejen mírový, ale může mít i válečný charakter. Proto musí své žáky soustavně připravovat a morálně i fyzicky vyzbrojovat i pro válečný život… Musí je naučit vládnout těmi prostředky ochrany a obrany, které jsou úměrné jejich věku a jejich schopnostem,“ uvedl ústřední orgán strany.

Učit mládež znát bojovou techniku, odstraňovat následky napadení, pěstovat fyzickou zdatnost a psychickou i "morálně politickou" připravenost tak bylo označováno za úkol celospolečenského významu. "Ponechat mládež morálně, politicky, technicky, fyzicky a psychicky nepřipravenou pro případ agrese by bylo nehumánní… Výchova mládeže bez respektování branných aspektů je v současné epoše třídně rozděleného světa nemyslitelná," uváděl ÚV KSČ. Do branné výchovy byla kromě škol určitou měrou zapojena i pionýrská organizace coby nejmasovější dětská organizace, samozřejmě armáda a její zájmová organizace Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou) a někdy také Lidové milice, které představovaly privátní "ozbrojenou pěst komunistické strany".

Komplex branné výchovy tak zahrnoval politické, odborné, tělovýchovné a psychologické prvky a snažil se působit na mladé lidi po všech rovinách. V podstatě se dá říci, že to byla jedna z nejtypičtějších součástí komunistické výchovy.