Společně s Jiřím Liptákem zasáhne Kostelecký v Japonsku do kvalifikace disciplíny trap ve středu ve dvě hodiny ráno středoevropského času.

Každý vám předhazuje věk, štve vás to?

Ne. Je logické, že když v šestačtyřiceti jede borec na olympiádu, každý řeší jenom to. Asi to je neobvyklé, protože když vidím patnáctileté gymnastky, můžu být jejich dědek. (úsměv) Beru to tak, že můj věk je pro novináře i veřejnost zajímavý. Nečekal jsem, že pojedu na olympiádu v tomhle věku. Už před Riem jsem si říkal, že to nemusí vyjít a Tokio je bonus.

I v pokročilém věku vám to ovšem pořád střílí…

To bych neřekl. Byl jsem zvyklý střílet určitě líp. Měl jsem sezony, kdy jsem jel na čtyři svěťáky a třikrát se dostal ve finále. Teď jsem v olympijském cyklu vyhrál dva závody, mistrovství Evropy a Evropské hry, což není špatné, ale na svěťákách se mi nedařilo. Určitě nemám level výkonnosti jako v produktivním věku.

Na to má vliv věk?

Věkem to může být, ale taky životem. Mám doma tři děti a jiné starosti, jiný náhled. Někdo sice řekne, že mám zkušenosti, ale každá sezona je stejná a už jich mám hodně za sebou, tak se zase hůř hledá motiv. Už se na to dívám jinak. Dřív jsem byl schopen bojovat o umístění, i když se mi nedařilo na začátku závodu. Teď pokud vím, že nebudu do třetího místa, jako by mě to přestávalo zajímat, což je blbé. Věk má výhody i nevýhody. Staří jako já to občas furt umějí, ale střílejí dvaadvacetiletí nebo pětadvacetiletí kluci, kteří jsou mistři světa a Evropy. Musím být rád, že jsem do Tokia jel a ještě tady jsem, nelze z toho dělat vědu.

Ale určitě nejedete na šestou olympiádu, abyste si jen odškrtl účast…

Bije se to ve mně. Cítím, že to není takové, jako jsem byl zvyklý. Pořád se v hlavě cítím mladý, mám ambice a sny, ale realita je taková. Když se mi zadaří, sedne mi všechno, mám na to udělat top výsledek. Není to tak jednoduché jako dřív, ale furt reálné. Moje šance se však postupně snižují. Když jsme začali olympijský cyklus, říkal jsem si, že budu maskot a pokusím se co nejvíc pomoct Jirkovi, abychom zvedli prapor a byla třeba na olympiádě medaile. Nakonec se nám postup povedl oběma, olympijský cyklus byl úžasný. Jirka měl každý rok nějakou medaili, já z Evropy a Evropských her. Na dva lidi od Rajhradu to není špatné. Měli jsme dobrou podporu, od Petra (trenér Hrdlička – pozn. red.), od svazu, olympijského výboru.

Otočila se vaše role v týmu a pozici české jedničky předáváte Jiřímu Liptákovi?

Jura říkal, že nechce udělat na olympiádě ostudu, ale pro mě je jednoznačně jeden z favoritů na medaili, to se musí říct prostě nahlas. On to neřekne, protože je pokorný, ale je to borec, který patří do pětky nejstabilnějších střelců na světě posledních pět let. Když všechno vyjde a bude mít štěstí, je tam velký předpoklad úspěchu, je to jeden z nejsilnějších střelců světa. Já dokážu být taky, ale ne tak pravidelně.

Očima kouče
„Když jsme odlétali do Ria, povídal jsem Davidovi, že mu mladí kluci nesahají ani po paty a nevidím důvod, proč by měl končit. Sám řekl, že až ho budou přestřelovat, může uvažovat, že toho nechá. V současné době jiní kluci dosahují přibližně stejných výsledků, ale dávám Davidovi s Jirkou Liptákem přednost, protože mají zkušenosti, které dělají strašně moc. Moje přání je, aby se na olympiádě dostali do finále, nebo se motali někde kolem něj. Tam už je šance velká, ale záleží na spoustě faktorů.“
Petr Hrdlička, reprezentační trenér trapu a olympijský vítěz z Barcelony 1992

Jste sehraná reprezentační dvojice, takže když se místo vás zadaří Jiřímu Liptákovi, budete mít stejnou radost?

Jsem rád, když vyhraje kuličkář, pistolář. V Riu jsme poprvé od rozdělení republiky neměli střeleckou medaili, nejlepší umístění bylo moje čtvrté místo. Budu strašně rád, když teď nějaká medaile bude, protože pro náš sport je to strašně důležité. Jirka podává několik let skvělé výkony, má úspěchy. Hrozně mi pomohlo, když do týmu vstoupil další Čech, který to uměl. Dlouhé roky se to motalo kolem mě a byla tam generační díra. Už v roce 2008 měl první dospělou medaili, v roce 2010 na mistrovství světa. Když přišel, hlavně vzrůstaly naše šance na týmové medaile, které jsme měli napřed s Jirkou Gachem, pak s Mirďou Štěpánem, teď na svěťáku s Pavlem Vaňkem. Je vidět, že dorůstá další generace a české střílení neumře. Už nejsem ten hlavní v týmu a myslím, že to tak má být. Můžu ve spoustě věcí pomoct, možná je mým úkolem, aby se vytvářela dobrá atmosféra, pohoda. Mám jméno ve střeleckém světě, které se snažím využívat ve prospěch týmu. Kdyby bylo všechno dobré, jsem schopen taky ještě něco udělat.

Pracoval jste dlouho v závodní pauze v době koronavirových omezení na změně střeleckého stylu. Povedla se?

Ani nevím. Letos jsem střílel jeden dobrý výsledek v Chorvatsku a stejně mi chyběly dva terče na finále, se 121 jsem byl čtrnáctý, ale šlo zatím o nejlepší výsledek. Teď se mi střílí relativně dobře, buď to v Tokiu přijde, nebo nepřijde. Takhle to beru. Pracoval jsem na změně a myslel jsem si, že to přijde dřív, vynechal jsem kvůli tomu mistrovství Evropy, protože se mi nedařilo na svěťáku, měnil jsem pažbu. Dál je to takové na knop. Když vše zapadne, tak to bude dobré.

Potřeboval jste změnit styl?

Určitě, teď jsem rád, že jsem to udělal. Bylo to blbé, nepříjemné, přišlo to před olympiádou, ale myslím, že jsem jinou variantu neměl. Pak jsem měl i hrůzu, co odstřílím v Osijeku, dopadlo to relativně dobře, i když jsem závod neodstřílel úplně super, ale lepší než tam zase fláknout sto deset.

Šlo hlavně o změnu techniky střílení, že?

Musím hledat, abych se vrátil aspoň k tomu, co jsem dokázal střílet dřív. Je to i daň věku, operace kolene, jinak jsem využíval nohu, kterou mi operovali. Strašně dlouho teď hledám postoj, aby vše fungovalo jako dřív.

Čemu přikládáte, že se teď tak daří mladším střelcům?

Když jsem na střelnicích, lidi z mé generace jsou tam trenéři. Jsem jeden z posledních, co střílí. Nebyli to třeba takoví střelci, ale rozeběhli se po světě, kde trénují různé federace. Přinesli tam know-how a závodníci z Asie a jiných nestřeleckých zemí, co byli vždy do počtu, teď vyhrávají svěťáky. Konkurence se zvýšila, kluk z Anglie Coward-Holley v šestadvaceti už vyhrál mistrovství světa i Evropy. Dřív byl výjimečný Michael Diamond, teď se střelba všude zprofesionalizovala. Neexistuje, aby nikdo neměl pažbu na míru, nevěděl jaký čok (řídí rozptyl broků – pozn. red.), jaký náboj, teď to každý zná.

Myslíte si, že Tokio bude vaše olympijská rozlučka?

Kdybych si měl tipnout, tak jo. Podle toho, jak jsem prožil konec tohoto cyklu, nedovedu si představit, že bych měl sílu bojovat o další olympiádu. Hlavně tady dorůstají mladí kluci, kteří to začali trefovat. Neříkám, že přestanu střílet, ale může přijít čas, že by o olympiádu měl bojovat někdo mladší.

Nominační kritéria se ovšem změní, do Paříže se lze dostat na základě světového žebříčku?

Šance by asi byla, ale je opravdu otázka, jestli to má cenu ještě hrotit. Po olympiádě si sedneme, uvidíme, jak to dopadne a jaká bude strategie svazu, kdo bude trenér, zda dál Petr, záleží na mnoha okolnostech. Taky se budu rozhodovat, co dál.