„Z olympiády i ze závodu mám respekt. Na druhou stranu už jsem prošla spoustou velkých akcí, na světových pohárech v triatlonu potkala olympioničky, takže do Japonska neletím vystrašená a chci podat maximální výkon," prohlásila v rozhovoru pro Deník Rovnost Ďurdiaková.

Po osmi měsících šampionkou
Brněnská rodačka Tereza Ďurdiaková začala jako dítě s plaváním, pak přestoupila k akvabelám. V oddíle TJ Tesla Brno dokonce do svých sedmnácti byla českou reprezentantkou. Národní dres oblékala i jako triatlonistka. Jenže na olympijské hry ji dovedla po horském kole a maratonu až chůze. S ní přitom začala teprve na jaře v roce 2020 a po půl roce už se stala mistryní republiky.

Už na vás dýchla olympijská atmosféra?
Sleduju, jak ostatní sportovci postupně odlétají a už se začínám těšit. I když tedy vyrážím až v pondělí, jsem už hlavou trochu v Sapporu (místo závodu chůze na dvacet kilometrů - pozn. red).

Dřív jste uvedla, že olympiáda byla odjakživa váš sen. Cítíte, že se už stává skutečností?
Až tomu nemůžu uvěřit. Vždycky když jsem viděla sportovce, jak jedou na olympiádu, říkala jsem si, že je to super. Teď si to říkám sama o sobě, užívám si to a myslím, že závod v Sapporu bude skvělý. Je to ale asi trochu jiné, než jsem si všechno představovala. Kolem olympiády je i spousta starostí, není to jen krásné, jak to všude vypadá.

Jde o vaši první olympiádu. Kazí vám ji koronavirová opatření?
Určitě ano, mrzí mě třeba diváci nebo že se tam nemůžou jít podívat třeba maratonci nebo maratonkyně. Takže v tomhle bude olympiáda omezená. Na druhou stranu jsem ale ráda v klidu, stejně bych po olympijské vesnici nebo na zahájení nechodila. To by se mi asi stejně nepoštěstilo. Takže klid možná ocením, samozřejmě mám strach z nákazy nebo se trochu bojím, aby tam na mě nepadla nějaká špatná nálada, ale vesměs z toho mám zatím dobrý pocit.

Umocňují strach z nákazy koronavirem i zprávy o šíření nemoci v české výpravě?
Trochu ano, ale já tím, že letím do Sappora, nepřijdu s českou výpravou vůbec do styku, proto jsem docela klidná. Jedeme tam úplně malinká skupina a myslím, že v Sapporu bude situace úplně v pohodě.

Na olympijské hry jedete poprvé ve třiceti letech. Nastal ve vaší kariéře moment, kdy jste přestala věřit, že se na ně dostanete?
V minulosti taková chvíle určitě byla. Mnohokrát jsem se dostala až skoro na sportovní dno, kdy jsem si říkala, že už to nemá smysl a měla bych smýšlet jinak a jít jiným směrem. Vždycky mě to ale nějak vrátilo ke sportu a považuju to vlastně za takový malý zázrak, že jsem se dostala ke sportovní chůzi a naučila jsem se ji.

Vaše sportovní cesta nebyla úplně jednoduchá. Můžete ji popsat?
Vidím ji jako strašně dlouhou. Začala už v dětství, kdy jsem vstávala šestkrát týdně v pět hodin na trénink, pak jsem si přidala navíc ještě třetí trénink v posilovně a domů přišla v devět hodin večer. Byla jsem tak unavená, že jsem už pomalu brečela u učení a kdyby mi tenkrát mamka nepomohla, nevím, jestli bych školu vůbec zvládla. A to jsem byla úplně malá, postupně tréninků bylo víc a víc, v triatlonu byly naprosto běžné třífazové. Největší základ mi ale samozřejmě daly akvabely, kdy těch odtrénovaných hodin bylo strašně moc a člověk si zpětně uvědomí, kolik toho vlastně dokázal.

Pomohla vám na olympiádu především vaše zarputilost?
Myslím si, že ji mám prostě v sobě, asi jsem se s ní narodila a nesu si ji stále s sebou. Zarputilost mám obrovskou a až bych řekla, že někdy je na škodu, protože občas je dobré povolit, někdy vynechat trénink a zvolnit. To ale moc neumím a mám pocit, že všechno musí být precizní a dokonalé.

Na začátku července jste na Instagram napsala určité výhrady k vaší technice. Blížíte se už aspoň trochu ke své spokojenosti?
Trenér říká, že posun opět nastal, takže momentálně mě musí těšit každé zlepšení. Určitě ale není ideální. To, co předvádím horními pažemi, je naprosto neuvěřitelné a určitě díky tomu půjdu poznat ve startovním poli (smích), protože si myslím, že nikdo s takovou technikou jako já nechodí.

A je špatná a zpomaluje vás?
Určitě když to zlepším, dá se očekávat nějaký posun výkonu. Naštěstí se ale rozhodčí dívají na spodní část těla, nohama jdu v podstatě docela slušně. Je rozhodně lepší, že mám špatně ruce, než kdybych nechodila dobře technicky nohama.

Jakou máte za sebou přípravu?
Dodělala jsem horské soustředění v Itálii a myslím si, že jsem udělala maximum, abych tam předvedla co nejlepší výkon. Cítím se dobře a teď už se dají věci asi jen pokazit. Jsem připravená slušně a vzhledem k tomu, že jsem závodní typ, doufám, že mě strhne atmosféra a podám životní výkon. Potřebuju k němu ale samozřejmě i štěstí.

Na co by váš životní výkon stačil?
Musí to být hlavně moje maximum. Potřebuju vědět, že jsem tam nechala všechno. Určitě sním minimálně o vylepšení osobního rekordu (čas 1:30:52 - pozn. red.).

Účast na olympiádě odřekla Anežka Drahotová. Je pro vás v něčem jiné, že v závodě budete jedinou Češkou?
Upřímně to vůbec neřeším, myslela jsem si chvíli, že pojede. Nijak mě to ale neovlivní. Bylo by samozřejmě fajn, kdyby tam byl někdo z Česka, ale byť můžeme být třeba kamarádky, v závodě jsme konkurentky jako ostatní holky. Jestli by mě předcházela Anežka, nebo Italka, to bych stejně neřešila.

Ve sportovní chůzi jste relativně pořád nováček. Znají vás už olympijské konkurentky?
Myslím si, že je pro mě výhoda, že mě právě neznají. Zjevila jsem se tam totiž z čista jasna a v podstatě zašla jen dva větší závody. Proto si myslím, že o mně neví a že ode mě asi ani nic nečekají. A já umím překvapit, takže doufám, že se mi to povede.

A naopak vy máte přehled o svých soupeřkách?
Taky to moc nesleduju. Samozřejmě u závodnic, které jsem už potkala, vím, jestli mají stabilní výkony, nebo jestli se dokáží připravit na jeden klíčový závod. Moc to ale nesleduju, protože každý šel závod někde jinde, v jiných podmínkách a každému může vyhovovat třeba i počasí v Japonsku. Pro mě je lepší to neřešit a uvidím až v den závodu.