Oběti prvních dnů sovětské okupace se dost podobají: mladí, v davu stojící, zvědaví, okounějící. I jejich vrazi se podobají: mladí, v davu stojící, zmatení, vyplašeně se rozhlížející. Náhodné střely zmanipulovaných vyjevenců, náhodné zásahy těch, kteří na rozdíl od starých nezůstali v ty dny „prozíravě“ za pecí.

Speciálně pro Čechy to musel být při pohledu na ocelové kolony obrovský šok: vždyť Češi byli jediní z Varšavského paktu, kteří od 20. let nikdy nezvedli zbraň proti Sovětům. Žádné jejich kolaborantské jednotky nebojovaly po boku Německa proti SSSR jako v případě Slovenska, Maďarska, Rumunska a Bulharska, český pravicový odboj neválčil proti Němcům i Rusům zároveň jako u Poláků, nekonalo se žádné povstání jako v Maďarsku roku 1956…

Ale kdyby… Kdyby čs. armáda tehdy zlikvidovala silnice a mosty a pak bez výstřelu zajela zpět do kasáren, kdyby vznikla exilová vláda, jejíž autoritu by většina Čechů a Slováků poslechla a obyvatelstvo se formou nenásilného odporu bránilo jakékoliv spolupráci s okupační mocí, možná by… Ale nechme toho. Doba je jinde a vědomí mladých o srpnu 1968 a jeho následcích teď budou určovat nasládle odpočinkové televizní pop­seriály jako Vyprávěj…