Na jižní Moravě, tak jako v celém protektorátu, po příchodu nacistů v roce 1939 začala systematická perzekuce židovského obyvatelstva. Zákazy povolání, konfiskace majetku, soustřeďování do vyhrazených měst v rámci „čištění“ (judenfrei). Od roku 1941 pak deportace, v první fázi do ghetta v Terezíně a odtud dál na východ do vyhlazovacích táborů, především Osvětimi.

Největší počet těchto transportů (13) byl během 4 let od listopadu 1941 do prosince 1944 vypraven z Brna, další pak z Třebíče a Uherského Brodu. V nich „odcestovalo“ s padesátikilovým zavazadlem na osobu a s vidinou „práce“ a jakési další existence 14 000 československých občanů. Nevyhovovali zrůdným norimberským zákonům. Byli tak již svým zrozením podle tohoto měřítka předurčeni ke „konečnému řešení“. Vrátila se jen hrstka. Terezín se pro většinu z nich stal jen přestupní stanicí – Osvětim pak stanicí konečnou.

Znamenalo to (téměř) vyvrácení staleté přítomnosti židovského obyvatelstva v tomto koutu zemí bývalé Koruny české. S různými peripetiemi formovali Židé spolu s českým a německým obyvatelstvem tuto krajinu. Podíleli se, zejména od 18. století, na jejím vzestupu, hospodářském, kulturním i politickém. Zažili období asi nejharmoničtějšího rozvoje v meziválečné republice.

Dnes procházíme moravská městečka a vesnice a nacházíme v lepším případě opuštěné hřbitovy a zdevastované synagogy, pokud vůbec. Za ruinami a pamětními deskami vystupují stíny lidí, kteří měli a mohli obohatit náš život. Již tak neučiní. Jen namátkou připomeňme z Brna hudebníka Pavla Haase, bratra herce Hugo Haase, ministra Ludwiga Czecha, Terezínem prošel a nevrátil se spisovatel Karel Poláček, skladatel Gideon Klein, nekonečná řada duchovní a kulturní elity národa „československého“. Po osvobození se těžce zdecimované židovské komunity jen obtížně vzpamatovávaly ze smrtelného úderu a k bývalému rozmachu se už nevrátily.

Dnes na jižní Moravě zůstávají dvě centra, v Brně a v Olomouci, dohromady s asi půl tisícovkou organizovaných členů. Nicméně židovská pospolitost žije. S tisíci problémy a starostmi, ale žije! I proto, aby se už nikdy nevrátila skutečnost, kterou popsal ve svých verších nedávno zesnulý brněnský básník a světoobčan prof. Michael Flach, sám přeživší Osvětim: „Vlak syčící a surový jak sliny/přiváží a přiváží/A lidé jdou si pro smrt/až sem do Osvětimi/z evropských nádraží/“. Pamatujme důsledně na tohle všechno v pamětní den.

PETR WEBER (Autor je bývalým předsedou Židovské obce Brno)